O dispoziční prognostice
Poruchy, choroby a havárie nepadají z nebe. Dispozice k nim se vytvářejí
u člověka celá staletí, jsou v něm zakódovány. Nový obor – dispoziční
prognostika - ovládl informatiku, díky které dokáže genetické a mnohé
další dispozice v člověku číst. Údaje obsahují to nejpodstatnější, s čím
člověk na tento svět přichází, kdy a kvůli čemu z tohoto světa
pravděpodobně odejde. Co a kdy jej ohrozí nejvíce… Nevidíme důvod,
abychom nadále celá desetiletí vyčkávali, až k ohrožení dojde. Zjištěné
nepříznivé dispozice měníme překódováním, jsou li zakódovány špatně.
Rozvíjíme
obor, který umožňuje člověka poznávat jako systém. Jedině tak jej
můžeme účinně opravovat a udržovat. Je to pro jeho zdraví a život
prvořadé…
O DISPOZIČNÍ PROGNOSTICE
-
Už nějaký čas u nás funguje nový obor - Dispoziční prognostika. Ačkoli
počet jejích příznivců roste, nedá se říct, že by byla všeobecně známá.
Co to vlastně je?
„Zjišťování
dispozic a nahrazení špatných dobrými. Taková odpověď asi neuspokojí,
ovšem není snadné vyjádřit v několika větách hloubku oboru, který se
studuje mnoho let. Tedy alespoň v náznaku.
Každý člověk má svébytné a
osobité vybavení, které do života dostal. Tuto výbavu můžeme chápat
jako soustavu povahových, intelektuálních, talentových i vztahových
dispozic. Nazveme je souhrně psychickými vlastnostmi. Aby mohl člověk
psychiku používat, potřebuje prostředek, díky kterému se bude psychika
realizovat. Takovým prostředkem je tělo, jak jej důvěrně známe. Poté
stačí nalézt metodu, která umožní zkoumat člověkovy psychické i tělové
vlastnosti a hodnotit, které fungují dobře a které špatně. Nu a chybné
dispozice pak měnit v ty dobré… tedy měnit špatnou prognózu
v prospěšnou“.
-
Ano, to je vlastně patrné z názvu oboru, ale jak to vypadá v praxi?
Něčím mi to připomíná programování počítače. Nějaký program se ukáže
jako zastaralý nebo nevyhovující a nahradí se jiným, novým,
prospěšnějším ...
„Vlastně
máte pravdu, i tak se dá dispoziční prognostika chápat. Podobně jako
máme v počítači koncepci softwaru a hardwaru, máme v člověku koncepci
psychických a tělových možností. Můžete si představit, že psychické
dispozice člověka jsou v našem modelovém počítači zastoupené různými
programy a aplikacemi. V případě hardwaru jde u člověka o tělesnou
kapacitu, v počítači ji nazveme pevný disk. Uvedené srovnání je
pochopitelně velmi zjednodušené. V počítači při chybné funkci hledáme
poruchy a chyby například v nastavení programů nebo v závadách pevného
disku kde jsou data zapsána. U člověka budeme hledat poruchy a chyby
v psychice nebo v těle. Všechny poruchy jak v počítači, tak i u člověka,
jsou zjistitelné a opravitelné. DIP se orientuje na chyby, které
vznikají v řídící psychické rovině. U počítače by to znamenalo hledat
chyby v operačním systému, programech, aplikacích, které jsou pro funkci
počítače rozhodující. U člověka zjišťujeme dispozice směřující k
haváriím, které v úrovni tělové zaznamenáváme jako chorobné projevy.
Předpoklady k nehodám proto opravujeme tak, aby k nim v organismu
nedocházelo… změnou dispozice vedoucí k havárii se můžeme nehodě
vyhnout, tím změnit chorobný stav ve zdraví“.
-
To by ale znamenalo ohromný přelom! Zní to téměř jako zázrak anebo -
připouštím - skoro sci-fi. Vážně je to možné? Dá se člověk takto
opravovat?
„Jistě...
jen s poznámkou, že opravy se musí v budoucí terapii nasměrovat také
nad rámec oprav tělových. Tělové opravy současná terapie zná, jedná se o
různé náhrady nemocných orgánů. Jsou jistě důležité, ale řešení je
pouze tělesné. Hranici těla opravy nepřekročí a orgán díky vadnému
programu selže opět. V DIPu se snažíme opravovat špatné dispozice, které
k nesprávnému fungování tělesné výbavy směřují. Proto DIP nezasahuje do
těla přímo. Přesto změnou chyb v nadřazené – řídící psychické rovině
dosahujeme následně změn ve fungování těla a jeho orgánů. Oprava chyby
pomůže zvrátit nemoc ve zdraví.
Neopravíte-li chybný vzorec řidiče,
jež opakovaně přejíždí křižovatku na červenou, těžko zabráníte velmi
pravděpodobným nehodám. A výměny poškozených dílů auta (těla) majitele
nic nevyřeší, pouze prodlouží a navýší riziko nebezpečné jízdy“.
- DIP tím pádem nepatří mezi (nám spíše známé) léčitelství, jasnovidectví ani medicínu ... Kam patří?
„Má
vlastní kategorii. Od léčitelství se distacujeme, protože DIP neléčí.
Přesto si vážíme osobitých talentů na poli jiných způsobů přístupu v
terapii člověka, než vidíme u školské medicíny. Jasnovidectví vnímáme
jako jev, který zprostředkuje náhled do budoucí události, která je
nezvratná, stane se.
V DIPu nezjišťujeme nezvratnosti, zjišťujeme předpoklady, které k událostem směřují.
A
předpoklady se změnit dají. Ve vztahu k medicíně se definujeme jako
paralela, nikoli alternativa. Vysvětlení je prosté. Alternativou k
medicíně je opět jen léčení těla, kam řadíme léčitelství, bylinkářství,
homeopatii, atd. Tedy disciplíny, které pouze jiným způsobem tělo léčí
nebo se o léčení snaží.
Paralelní přístup znamená, že existuje
principiálně odlišný způsob přístupu k terapii, který nezasahuje do
těla, ale přesto dokáže tělové poruchy (nemoci) v důsledku oprav
špatných dispozic proměnit ve zdravé funkce psychické i tělové. V
takovém rozsahu a přístupu jsme skutečně svébytná kategorie“.
-
Jestliže DIP umí vypátrat příčinu různých obtíží, najde onu špatnou
dispozici a nahradí ji lepší, je dál, než medicína? Ta přece často
tvrdí, že ačkoli léčí vše, léčí vlastně jen důsledky a nepopírá, že
pravou příčinu zdravotního problému vlastně nezná. Na přímý dotaz lékař
odpoví, že kdyby příčinu znal, získal by Nobelovu cenu. Jaký je poměr
mezi DIPem a medicínou? Jak by mohl nový mladý obor „trumfnout”
lékařskou vědu?
„DIP
není soupeř, ale partner medicíny... vlastně mohl by být… Pokud se
medicína hlásí k odkazu položené otázky, jde o dobrou medicínu.
Postavení a především obecně vštěpovaná nadřazenost medicíny
současnosti, jako jedině správného terapeutického přístupu k člověku,
ovšem správná není. Existuje přece řada historicky ověřených metod a
postupů, známých i zapomenutých, které pomáhaly v uzdravování člověka
dávno předtím, než vznikla medicína, jak ji známe v dnešní podobě. Náš
obor nejde proti medicíně, protože jde o terapii jiného druhu a záběru.
Naopak může s medicínou vytvořit rozumný a vzájemně prospěšný vztah. Na
neoficiální úrovni si řadu takových vztahů vytváříme a jsou vždy pro
klienta prospěšné. Není tedy nejmenší důvod medicínu trumfovat“.
-
Jak se jmenuje člověk, který tedy ovládá speciální techniky DIPu? Má
nějaké nadpřírozené schopnosti nebo - jak se často říká - dar shůry? Kdo
to je?
„Je to
dispoziční prognostik - DPN a v jeho práci není nic nadpřirozeného.
‚Jen‘ spousta práce. Ostatně jako v každém oboru, který zamýšlíme dělat
řádně. Musí mít jistý talent, to jistě ano, ale vše potřebné se musel
naučit (tak jako vámi zmiňovaný lékař vystudoval medicínu)... Také lékař
studiem nekončí, ale začíná. Podobně DPN záskává zkušenosti, obohacuje
sebe a kolegy vlastní praxí. Nadále se vzdělává v postgraduálním studiu,
prohlubuje hloubku a šíři znalostí. Pracuje na nových projektech, které
zkoumají systém lidské bytosti, společenské jevy, události apod.
Poznatky a postupy přenáší do praktické činnosti. Dispoziční prognostika
se stále rozvíjí, i když v současném technokratickém klimatu nemá
pozici snadnou“.
- Jak vypadá schůzka s DPN, jak dlouho trvá?
„Schůzka
s DPN se nazývá klientela, protože se pracuje s klientem, kterým může
být člověk stejně jako lokalita, ve které člověk bydlí. Nebo firma, ve
které klient pracuje. Takto vnímáme klienta, jako subjekt zájmu. Vše se
odehrává v prostorech, které jsou uzpůsobeny tak, aby se klient necítil
sevřeně jako ve sterilní ordinaci, nebo v úřední místnosti. Naše
pracoviště jsou civilní se standardy, které převážné většině klientů
vyhovují. Schůzky se sjednávají předem na sekretariátu společnosti, kde
DIP sídlí nebo u manažerů, kteří klientely v různých místech organizují.
Kontaktní informace je možné získat na www.noetis.cz. Klientela obvykle
trvá necelou hodinu, ale vždy záleží od povahy případu. Při opakovaných
kontrolách se spotřebuje času méně, při vstupním seznamovacím sezení
může být doba delší“.
-
Jak probíhá, co klienta čeká? Jaká forma vyšetření? Je tam nějaký
fyzický kontakt s dispozičním prognostikem? Něco bolestivého?
„Nic
takového. Klientela probíhá ve většíně případů v přátelském a vstřícném
ovzduší. Klient poskytne dispozičnímu prognostikovi základní informace o
své osobě jako je jméno, rok narození a bydliště. Poté může sdělit
důvod návštěvy, například že trpí nemocí nebo neumí vyřešit neshody
s partnerem. Případně se nedokáže rozhodnout, kterou školu či profesi
zvolit. Rozsah žádostí je velmi různorodý. Poté se klient uvolní,
pohodlně se usadí a nechá DPN pracovat. V tuto dobu probíhá proces
získávání informací, které jsou následně využity při rozboru klienta a
jeho situace. Nejde o medicínskou diagnózu, kterou často klient očekává.
V DIPu jde o rozbor osobnosti nebo události, který pomůže označit chyby
a závady, jež v důsledku způsobují klientovi potíže. Třeba zdravotní. V
celém procesu od získávání informací přes výklad a závěrečné uplatnění
duševních technik směřujících k nápravě, nedochází k fyzickému kontaktu.
Klientela není nijak bolestivá, kromě případů kdy se vstoupí do
bolestivých témat, jako jsou ztráty partnera, životních jistotot, apod.
Prožitky takto definované bolesti jsou velmi individuální. Klient nemá
důvod se čehokoliv zlého obávat, DIP se vždy snaží nacházet řešení a
východisko“.
- Trošku to připomíná návštěvu psychologa ...
„Souhlasím
a nesouhlasím současně. Dispoziční prognostik by kromě svého řemesla a
dobré rétoriky měl být i psychologem, ale proti psychologii užívá značně
rozdílné způsoby komunikace a práce s klientem. DPN rozhodně práci
psychologa nenahrazuje, také ve většině případů nemá psychologické
vzdělání. Psychologické metody mohou DPN inspirovat, také je možné
rétoricky pracovat s profesně i obecně přijatými termíny, ale to je ve
vztahu s psychologií vše. Na druhou stranu s celou řadou výborných
psychologů a psychoterapeutů spolupracujeme“.
-
A co pak? Když jdeme k lékaři, on nám naordinuje nějakou léčebnou kůru.
Aby přinesla efekt, musíme ji dodržovat = musíme s lékařem
spolupracovat. Co klient a dispoziční prognostik? Udělá DPN veškerou
práci za klienta a ten pak zdravý, šťastný a spokojený odchází?
„To
nemyslíte vážně, že ne?... Myslíte, že chirurgickým odstraněním vředu
se stává pacient vyléčený a šťastný? Myslím že ne. Byla v těle
odstraněna chyba, ostatní záleží na pacientovi. Musí se již vyléčit sám.
Je plně v možnostech organismu nastartovat ozdravný proces, pokud jsou
vytvořeny správné a vhodné podmínky. Jsem přesvědčen, že bitva o
pacientovo zdraví je a musí být plně v jeho rukou. K tomu DIP klienta
vede, provází, pomáhá a radí. V důsledku s klientem vytváří podmínky,
aby byl schopen překážky zdolávat sám“.
-
Co všechno se na klientele člověk může dozvědět? Co třeba ten, který
žádný problém nemá, nebo o něm neví a přijde ze zvědavosti – „otestovat
šarlatána”?
„Okruhů,
co se dá s klientem řešit, je celá řada . Patří mezi ně i testy
schopností. ale už se téměř nevyskytují, protože postrádají smysl.
Relativně zdravý člověk se může dozvědět mnoho zajímavého a podnětného.
Zkoumáme přece dispozice, které v sobě neseme každý. Dispozice k
nemocem, úrazům, nehodám zdravotním, profesním, partnerským. Je přece
přínosné zjistit, že mne tehdy a tehdy ohrožuje cukrovka jako u
prapředka, kterému jsem neuvěřitelně podobný… jen jsem informaci takto
nikdy nevnímal. Je v silách DIPu odkaz poruchy změnit, ale minimálně
získané informace varují, aby klient ve svém životě mnohé pozměnil sám.
Můžeme také vypátrat skryté nebo nerozvinuté schopnosti klienta.
Například povahové vlastnosti, inteligenci, talenty k různým lidským
činnostem. Pouze hrstka populace má to štěstí a talent dá o sobě vědět.
To znají hudebníci, básníci, umělci obecně. A co ostatní? Jistě stojí za
to rozpoznat, v jakém oboru najde člověk spokojenost a uplatnění. I do
tak zapovězených oblastí DIP vstupuje“.
-
Je asi pravda, že člověk nejvíce touží být zdravý, potrápit ho ale umí
spousta jiných věcí. Například se přestěhoval a on ani neví proč, v
původním bydlišti se mu - tak nějak - bydlelo líp, než v tom novém. Umí
DIP a DPN zjistit i to, co se člověku prostě honí hlavou, ví, že něco
není v pořádku, ale sám si to dosud ani nepojmenoval?
„Skvělá
otázka. Co se klientovi honí hlavou zjistit nedokážeme. Ale dokážeme
zjistit proč se mu chmury v hlavě usadily. Proč ztratil životní pocit a
nedokáže být aktivní a spokojený. DIP má prostředky jak potíže
pojmenovat a také je společně s klientem zdolávat. Samozřejmě že člověk
touží být především zdravý. Ale co je stav zdraví? Obecně se má za to,
že zdravé tělo je reprezentantem zdraví. Tvrzení není tak jednoznačné.
Onemocnět díky špatným dispozicím může také psychika. Nemocné jsou i
mezilidské vztahy a nemocná může být i volba profese. Co si počít, když
postavíme dům v nemocné lokalitě? Jsou mnohé oblasti, do kterých dokáže
DIP nahlížet a společně s klientem hledat účinné způsoby jak poruchy i
závady napravovat. Rozhodně se nemusí nikdo dispoziční prognostiky
obávat, ale nakonec… zkušenost je tím nejlepším rádcem“.
-
Jsem ráda, že jste zmínil vlastní zkušenost. Každá jiná (než vlastní),
je těžko přenosná. Myslím, že je dobře, když má klient základní
informace předem a na klientelu přijde částečně připravený ačkoli to
není nutné, ale praktická zkušenost mu asi pomůže rozhodnout se, jestli
možnosti oboru využije ve svůj prospěch a nebo obor úplně zavrhne. Právě
vy ale víte nejlépe, že i „nevěřící Tomáš“ může na klientele změnit
postoj. Stává se vám to často? Chodí k vám lidé, kteří hledí na DIP skrz
prsty? Otočí, když zjistí, že mu DPN pomohl jako dosud nikdo předtím?
„Co
myslíte? Jak byste reagovala vy, kdyby vám DPN například řekl něco, co
se snažíte tajit i sama před sebou a neví to vůbec nikdo jiný? …Nebo jde
o informaci ukrytou před sebou samým? Ze zkušenosti jsou ‚nevěřící
Tomášové´ časem nejlepší klienti. Přicházejí se skepcí, ale zdravou.
Netrpí předsudky a v podstatě se nechají překvapit. Velmi rádi
negativistický postoj, často získaný zkreslenými informacemi, změní.
Ale mám jeden osobní příběh.
Před mnoha léty mne navštívil klient
z Bratislavy. Slyšel samou chválu a i když jako novinář trpí profesní
podezíravostí, přesto jsem údajně poslední šance. Proč? Klient trpěl
zvláštním syndromem. Každý větší tlak na kteroukoli části těla, vyvolal
značné otoky. Medicína s pokrčením ramen uzavřela případ klienta
diagnózou ‚tlaková kopřivka´. Zoufalý klient byl pesimistický nejen vůči
medicíně, dispoziční prognostice, ale i celému světu. Ke všemu byl
klasickým ‚nevěřícím Tomášem´. Vysvětlil jsem, jak mohu pomoci a také
pomohl. Klient se již neukázal. Uplynulo deset let a novinář z
Bratislavy se opět objevil. Bez zdvořilostních frází mne požádal, abych
opět pomohl. Tenkrát před léty zmizel problém do týdne a deset let byl
klient zdráv. Nu, a proto jako vzorový ‚nevěřící Tomáš‘ je opět tady.
Tentokrát jsem nic nevysvětloval, ale pomoc poskytnul. Slíbili jsme si,
že za deset let se opět sejdeme. Ještě nám zbývají čtyři roky. Osobně se
na sympatického ‚Tomáše‘ docela těším.
Jsou ovšem také případy
jiné, v praxi dispozičních prognostiků vzácné. Občas přicházejí
exaktností svázaní ‚posuzovatelé‘ a ‚hodnotitelé‘, kteří na náš obor
koukají mezi prsty. Ale takoví budou vždy a není důvod se podobným lidem
přizpůsobovat. Naštěstí máme možnost svobodné volby, tak si každý
vybere co mu vyhovuje. Někdy najdeme společnou cestu, jindy se rozejdeme
nebo ani nikdy nesejdeme. Podobnou zkušenost máme asi všichni, náš obor
není výjimkou“.
-
Pomůže vůbec klientela člověku, který „na to“ prostě věřit odmítá
(přijde třeba jen proto, že ho poslala manželka a on chce mít doma
klid)? Anebo je třeba, aby opravdu nejpozději v průběhu klientely
otevřel své srdce a mysl?
„Nu,
když se otevře, může být efekt výraznější. V opačném případě poskytnutá
pomoc nemusí být přijata spontánně. Může to ale být alespoň dobrý
začátek… i při odmítavém postoji. Když dojedu s autem do servisu na
pravidelnou kontrolu, kam mne vyhnala žena, také nebudu nadšen. Ovšem
pokud autíčko pojede lépe a budu spokojen, rád ženě odpustím… Ale vážně.
V našem oboru vstupujeme do nápravy možností – dispozic, které člověk
dostal k osobnímu užívání. I bez aktivní nebo nadšené účasti při nápravě
nesprávně fungujících dispozic se dostavují výborné výsledky.
V podstatě se dá říct, že zásadní účast klienta nepotřebujeme.
Pochopitelně souhlas ano. A pokud se jedná o dítě, tak souhlas rodičů.
Otázku
víry bych vyloučil zcela. V naši práci nemá co pohledávat. Víra patří
do kategorie filosofických a náboženských kategorií. Pracujeme raději
s pojmem důvěra. Mám v člověka důvěru, ale zůstávám ve zdravém odstupu,
co kdyby pod tlakem situace selhal? Co pak s vírou? Důvěra počítá i se
selháním, kdežto víra ne. Věřit lze pouze hodnotám, které jsou trvalé,
věčné, nadčasové. Jako je život, krása, umění, apod. A člověk je
proměnný, nestabilní, neunese víru druhého. Kdežto důvěru ano. Důvěra
nelimituje a nesvazuje, ale naopak poskytuje prostor pro zdravou dávku
optimismu, ale i pesimismu.
Nebudu vlastní dceři věřit, že by nikdy
nekouřila. Připadalo by mi to nepřiměřené, úzkoprsé. Budu ale důvěřovat,
že i když podlehne a kouření vyzkouší, dospěje k názoru že kouření asi
zdraví neprospívá. A přestane kouřit sama. Pokud budu věřit, že rozhodně
dcera nekouří, budu hluboce zklamán, když zjistím opak. Pak hrozí, že
dceru zavrhnu a neposkytnu prostor pro vlastní dceřinu volbu. A tento
prostor důvěra nabízí. Mám důvěru, že dcera je rozumná. Mám důvěru, že
člověk je v podstatě rozumný. Ale sama uznáte, že se člověku věřit nedá,
protože stále jedná velmi nerozumně. Minimálně z hlediska historické
zkušenosti.
Ale zpátky k otázce, k jejímu závěru. Je příjemné, když
klient ve vztahu k prognostikovi srdce a mysl otevře. Ale znovu
připomenu, nejde o nezbytnou podmínku v komunikaci a práci s klientem.
Pracujeme v rozsahu systému lidské bytosti, kdy otevřený či uzavřený
postoj klienta není podmínkou. Představte si, že dispozičního progostika
požádá maminka o prognózu syna před cestou letadlem ze zahraničí. Pojem
otevřené mysli stojí mimo získání důležité informace: hrozí nebo
nehrozí nebezpečí? Pád letadla, závada, zpoždění a podobně. Účast syna
na získání informace a jejím dalším zpracování není podstatná. A přitom
se díky solidní informatice může vyhnout značným potížím. Takových
příkladů je celá řada“.
-
Když se ještě vrátím k návštěvě lékaře, člověk, který se tam rázem
stane pacientem, si nezřídka posteskne, že lékaři vlastně nerozuměl,
protože mluvil zčásti latinsky a dotyčný pak vlastně pořádně neví, co mu
je a co má čekat. Mluví dispoziční prognostici srozumitelně anebo i oni
mají vlastní žargon, do kterého se těžko proniká?
„Žargon,
jak říkáte, dispoziční prognostici opravdu mají. Směrem ke klientovi se
ho ale snaží nepoužívat. Není v zájmu prognostika, aby mu klient
nerozuměl, právě naopak….
Srozumitelná komunikace je skutečně základ.
Klient by měl rozumět, co je mu sdělováno, aby se svým terapeutem
navázal kontakt. Máme velmi specifický jazyk, který bych mohl směle
nazvat programátorský. Ale asi nebudu klienta zatěžovat složitými
nesrozumitelnými temíny, raději použiji obecně známé pojmy. Občas vzniká
dojem, že si propůjčujeme mnohé názvosloví z psychologie nebo
psychiatrie. Jde pouze o velmi obecně známé pojmy, které neužíváme
často. Máme vlastní pojmový slovník, který přizpůsobujeme při komunikaci
individuálně dle klienta. Symbolikou, opisy, metaforami apod. Rétorika
je v našem oboru důležitá, ale rozhodně ne nejdůležitělší. Jdeme raději
cestou přesného zjištění problému a jeho odstranění. Srozumitelný a
výstižný výklad je jedním z mnoha faktorů, který úspěšné klientele
přispět určitě může.‘
- Má klientela nějaké nežádoucí vedlejší účinky?
„Třeba
vás to překvapí, nemá. Může se ale stát, že změny, které u klienta
nastanou, ho nejprve na chvíli zaskočí, než si uvědomí, že z nich má
vlastně prospěch… Každá akce vyvolá reakci a v terapii dispoziční
prognostiky to nemůže být jinak. Máme snahu, aby veškeré změny
v organismu vedly k vylepšení zdraví, k vylepšení kvality života
klienta. Občas nastanou situace, provázené vedlejšími účinky, které jsou
neočekávané a tedy ne každým vnímané od počátku kladně. Uvedu příklad
jedné mladé klientky, která nevnímala a nevyužívala vlastní talenty.
Pracovala
v jisté firmě jako poslušné děvče pro všechno. V civilním životě se
také nedokázala prosadit, vždy stála bokem hlavního proudu. Spokojená
nebyla, ale bála se o svých pocitech a trápeních hovořit. Okolí včetně
rodiny vnímalo klientku jako milou, slušnou a submisivní mladou dámu.
Při klientele jsme přišli na problém s nevyužíváním talentových
dispozic, potlačovanou vitalitou i průbojností, na nedostatečné vnímání
vlastních kvalit. Brzy po absolvování klientely došlo v osobnosti
klientky ke spontánním změnám. Nadchla se pro umělecký obor, přihlásila
do výtvarného kurzu a rozhodla studovat vysokou školu. V práci si řekla o
lepší místo i plat, doma o uctivé zacházení. Reakce okolí byla, jak asi
tušíte, velmi nepříznivá. Vedlejší účinky klientely byly pro publikum
zpočátku nestravitelné. Do chvíle, než mnozí pochopili, jaký potenciál
v sobě mladá paní skrývala. Osobnost klientky se rozvinula do rozměru
hrdé a sebevědomé dámy, která dělá co jí baví a je společně se svými
blízkými spokojená.
Vedlejší účinky klientel mohou být pochopitelně i
méně zřetelné či poetické. Přesto k nim velice často dochází a jsou
vítaným i potřebným efektem v průběhu klientské terapie“.
- Jak se vlastně člověk po klientele cítí, co se v něm odehrává, jaké mívá pocity?
„To
je různé člověk od člověka. Někdo má pocit okamžité úlevy, jiný přínos
zaznamená až po delší době. Jsou i tací, kteří potřebují zrcadlo okolí,
aby si vlastní změny dokázali uvědomit. Uvedu jednoduchý, možná
zjednodušující příklad. Žijete v domácnosti, která je nějak uspořádaná,
zavedená. Vše je na svém obvyklém místě, víte kde co hledat a kde
nezakopávat. Ale spokojená nejste. Vaše domácnost by potřebovala změnu,
jen netušíte jakou. Případně chybí odvaha se rozhodnout. Co uděláte?
Nejlépe bude pozvat bytového architekta a projektanta v jednom. Navrhne
změny uspořádáním stávajících prvků domácnosti do nové podoby, i bez
jejich náhrady nebo výměny. Vystačí přeorganizovat domácnost
z jednotlivostí jako je sedací souprava, stoly, židle nebo kuchyňské
spotřebiče; a dle nové představy je uspořádat. Využít potenciálu, který
dosud nebyl viditelný. Něco velmi podobného se odehrává při práci u
dispozičního prognostika. Odstraňuje nedostatky, které do systému
nepatří a snaží se nabídnout organismu lepší, efektivnější souhru
jednotlivých prvků. Jako například povahových vlastností, vztahových
témat, talentů atd. Půjde o přestavbu domácnosti, aby lépe vyhovovala
potřebám majitele ve vztahu k bydlení, ve vztahu k užívání vlastních
možností.
Stane se a domácnost je jako nová. Majitel s označením
první bude nadšen a živě popisuje, jak se mu lépe dýchá, jak se cítí
uvolněný a tak nějak nabitý elánem. Prožívá změny spontáně a radostně.
Druhý
majitel je více při zemi. Musí si teprve zvykat. Je podezíravý ke
změnám, i když je silně pociťuje. V noci při cestě na toaletu zakopává o
nábytek, který je jinde. Změny přijímá zpočátku nelibě, ovšem časem se
přesvědčí, že nabízená přeměna jde směrem k vylepšení kvality bydlení.
Časem je klient velice spokojen.
A třetí případ, tedy majitel?
Přijímá změnu věcně, je přece k lepšímu. Je mu dobře a nevzrušeně bez
dramatičnosti vyhlásí ve společnosti přátel, že se mu dostalo pomoci. Je
mu fajn. Může doporučit, kdo by měl zájem.
Nabízí se ale ještě jeden
případ, čtvrtý. Poslední majitel se vyděsí. Změna k lepšímu? Ale proč?
Měnit nechce, každá změna je utrpením. I když by jej vlastních utrpení
zbavila. Je příliš navyklý na neměnnost, i když přináší potíže a bolí.
Poslední majitel je obvykle složitý případ, ale v konečném důsledku
trpělivá spolupráce bývá přece jen úspěšná.
A že Vás čtyři modely popsaných případů oslovily a nevíte proč? Je to jednoduché. Jde o modely temperamentu, letory“.
- Stačí jedna návštěva – klientela?
„U
tak složitého systému, jakým lidská bytost je, to není ideální… Anebo
jinak - stačí jedna návštěva u architekta, když stavíte dům? Nebo
švadleny, která Vám šije případně opravuje šaty na ples? Velmi
pravděpodobně ne. Opravdu dlouhodobě úspěšné změny v jakémkoli systému
neprobíhají revolučně, i když by radikálnost byla často vítaná.
V dispoziční prognostice jsme raději pro důslednost a trpělivé
dosahování lepších výsledků. První návštěva slouží především k poznání
možností klienta. A k možnostem dispoziční prognostiky směrem ke
klientovi. K rozboru situace a návrhu postupných řešení. Pracujeme
s nesmírně složitým systémem, vlastně tím nejsložitějším, který člověk
poznal. Tedy se systémem lidské bytosti. A ke všemu metodikou poznávání,
kterou nikdo nikdy v rozsahu jaký používáme, nepraktikoval.
Ano,
občas se stane, že ‚zásah‘ úpravy u klienta má v konečném důsledku
razantní efekt; ale jde o výjimky. Potěšující, ale přece jen výjimky.
Často se zcela spontánní formy uzdravení pokládají za zázrak. Osobně se
domnívám, že zázrak je důsledkem ohromné dřiny, provázené značným
štěstím a ještě něčím navíc. V dispoziční prognostice upřednostníme
raději důslednost, píli a trpělivost. Poté časem dospějeme i k zázraku.
Dítě se přestane pomočovat bez invazivních zásahů medicíny, jinému
ustoupí lupenka, další se konečně prosadí v zaměstnání. Nakonec každý na
svůj malý zázrak dosáhne, bude-li chtít.
Ano, pro solidní výkon
jedna klientela nestačí. V případě řešení akutního problému ano, ale....
Postupem času se klientely obsahově mění v servisní přístup. Klient je
v pořádku, ale potřebuje ‚doladit systém‘, zjistit zda nehrozí nebezpečí
selhání, jež by za normativních okolností nevnímal. Nezapomínejme, že
již v názvu oboru máme tématický obsah klientel obsažen. Dispoziční –
zjišťování možností, vlastností systému– organismu; a prognostika –
předvídat, určovat možnosti, které jsou dispozicemi nastaveny. Pak je
možné ‚číst‘, kam a kterým směrem se možnosti organismu-systému ubírají.
Zjednodušeně řečeno, ke zdraví nebo k nemoci; nebo k úspěšnému
podnikání či ke krachu“.
-
V úvodu jste jen okrajově zmínil, že obor se studuje mnoho let a
dispoziční prognostik se vlastně vzdělává stále, protože obor se vyvíjí,
přináší nové poznatky. Co všechno má za sebou DPN, který je schopen
dělat klientelu? Kolik let studia a praxe?
„Samotné
studium trvá pět let, vlastně dnes už pět a půl roku. To je ale pořád
jen začátetek. Zájemce o obor získá teprve základy, které v další formě
studia zdokonaluje. První stupeň vzělávání probíhá na telestézické
akademii (TA). Posluchač se seznámí se základy oboru, s filosofií,
s metodikou získávání informací, získá dovednosti testování a
vyhodnocení získaných informací. Ke konci studia na TA může získat také
jednoduché techniky, kterými si může pomoci v nesnázích. Po ukončení
studia je možné se na základě dobrých výsledků a absolvování příslušných
zkoušek ucházet o postgraduální studium na TU – telestézické universitě
Stanislava Sohra. Jde o studium zaměřené především na praxi a vývoj
v oboru dispoziční prognostika. Tady se stává posluchač dispozičním
prognostikem s příslušnou hodností, která jej opravňuje nebo neopravňuje
k výkonu praxe. Služby pro veřejnost může poskytovat pouze atestovaný
dispoziční prognostik, který splnil požadavky i nároky studia na TU a
vlastní živnostenské oprávnění. Pokud se ptáte na rozsah let, je
v podstatě nekonečný. Obor se neustále rozvíjí a kdo nestuduje,
nerozvíjí praxi nebo lektorskou činnost, nemůže s dispoziční
prognostikou držet krok. Proto mnohdy tvrdíme, že studium je
celoživotní. A nejde jen o studium DIPu. Jsme pobízení jinými obory,
abychom rozšiřovali vlastní obzory, nechali se obohatit a obohacovali
jiné. Jsme otevřeni jakýmkoli zdravým a rozumným podnětům“.
-
Dá se náročnost studia, které budoucí dispoziční prognostik podstupuje
na Telestézické akademii, přirovnat ke studiu na jiné škole? Kdo se na
takové studium může přihlásit, kdo se může stát dispozičním
prognostikem?
„Studium
na Telestézické akademii je srovnatelné se studiem na vysokých školách.
Dá se říct, že je ještě náročnější, i když probíhá dálkově, formou
víkendového vzdělávání. Náročnost je daná především změnou myšlení.
Studiem se získává zcela odlišný náhled na současný svět, na témata,
které člověka a lidstvo trápí, se kterými si současná populace neví
rady. Netvrdím, že my návody máme, ale tvrdím že jsme schopni poskytovat
originální a kvalitní pohledy, také postupy při řešení problémů. Naše
postoje jsou skutečně velmi odlišné, především od dogmat současné
exaktní vědy. Proto musí být i odlišné a ojedinělé postupy při
vyhodnocování problémů a jejich následných řešení.
Přihlásit ke
studiu se může každý. Dispozičním prognostikem se každý stát nemůže. Jde
o dlouholetý proces, který neovlivňuje jen studium, píle nebo
odhodlání. Nezapomínejte, že jsme oborem esoterickým a také oborem
s prvky užitého umění. Posluchaž musí mít tedy i talent. A teprve čas
ukáže, zda je schopen se dostatečně dobře jako dispoziční prognostik
uplatnit. Pochopitelně mnohé ukáže praxe a klientská obec. Dispozičním
prognostikem se v podstatě může stát každý, ale skutečně dobrým
dispozičním prognostikem se stane jen málokdo. A možná také v tom je
velký díl esoteriky, velký díl tajemna, které nás všechny přesahuje“.
-
Říkám to nerada, ale tak už to chodí, že nové objevy a poznatky, které
byly vymyšleny proto, aby z nich lidé měli užitek, se dostanou do rukou
těch, kteří je zneužijí ve svůj prospěch. Když už teď víme, co všechno
umí DPN zjistit, je to, jako když člověku vidí do hlavy a listuje v ní
jako v knize – kde je záruka, že informace nezneužije, že klientovi
neublíží?
„Aby se
tak nestalo, je tu právě to dlouhé studium a věřte, to studenta prověří
důkladně. Dodám také se vší vážností: Ano, získaných informací je možné
zneužít. Jako je možné zneužít čehokoliv prospěšného. Nůž je velice
prospěšný nástroj, ovšem také smrtelná zbraň. Skalpel je také v rukou
odborníka nástroj zachraňující často život, v rukou psychopata jde o
nástroj vražedný. S psychickými prostředky jde o ještě složitější
problém. O co více jsou ‚neviditelné‘, o to více jsou účinnější.
Ale
zpět k otázce. Zajistit na sto procent, aby prospěšné technologie nebyly
zneužity, možné není. Je ale možné mnoha způsoby jistit, aby k selhání
nedocházelo. V našem oboru máme dostatečný arsenál jištění, proti
možnému zneužívání informací i duševních technik, které dispoziční
prognostikové ovládají.
Uvedu pouze jediný. V případě možného
zneužití je v postupech zakódován program, který účinek špatného úmyslu
vyřadí. Představte si, že máte ve svém etickém kodexu jednání zapsanou
větu: ‚životu nesmím nikdy zbytečně a úmyslně ublížit‘, ať již vědomě
nebo nevědomě. Podobný program má v sobě každý člověk, ale ne každý jej
dodržuje. Snažíme se mnoha mechanismy zabezpečovat, aby k selhávání
docházelo jen vyjímečně.
A ještě k úvodu Vaší otázky. Mohu Vás a
všechny ubezpečit, že dispoziční prognostik klientovi do hlavy nevidí.
Hlava není křišťálová koule. I když…(?), obsahuje nekonečné množství
informací, které čitelné jsou. Často říkám na klientele, že dokážeme
rozluštit informace a složit je do smysluplných obrazů, jen příběhy
sestavené z mnoha dat čteme velmi vzácně. Asi Vás napadlo, že když
prognostik tvrdí: ‚ke svému kolegovi v práci máte mladá paní vysokou
přitažlivost na stupni X‘, tak Vám čte myšlenky: ‚ach bože, já se tak
zamilovala a už se vídím, jak randíme!‘... Takhle to určitě není a jistě
se Vy ani klient nemusí obávat, že koukáme někomu do myšlenek. Popravdě
jde o neetické jednání a jak jsem naznačil, budujeme v každém z nás
jasně definovaný etický kodex.
Možná se také ptáte, zda nás opustili
bývalí kolegové se znalostmi, které si osvojili při studiu dispoziční
prognostiky, a zda je mohou zneužívat. Ano, občas se bývalý kolega
rozhodne jít vlastní cestou. Ve vlastní cestě není možné nikomu bránit. A
jestli má bývalý dispoziční prognostik stejné znalosti a schopnosti
jako aktivní prognostici? Podle mne je velmi rychle ztrácí, až
dovednosti ztratí docela. Je to jako z fyzičkou. Léta trénujete, jste
v kondici. Pak nastane situace, kdy trénovat přestanete. Za jediný měsíc
ztratíne 90% bývalé kondice. V dispoziční prognostice, v práci
s informacemi a duševními schopnostmi, je situace ještě tvrdší.
Opustíte-li systém, ztrácíte podporu, schopnost se rozvíjet a především
zpětnou vazbu.
Jsem zastánce týmové práce, systémového a tvořivého
přístupu k řešení problémů. Práce s osobitými lidmi, kteří přinášejí
originální a svébytné nápady i řešení. Vést takové týmy jednoduché není,
ale výsledné efekty a úspěchy za námahu stojí. A jsem přesvědčen, že
v prostoru dispoziční prognostiky si každý zájemce místo najde“.
Otázky kladla: Renata Mňuková
Odpovídal: Petr Matušek, prezident Noetis, společnosti pro dispoziční prognostiku