Seznam literaturySeznam literatury
Novinky




Sešity Noetis

Zbojník na Gruni (sbírka povídek) [´97]

Stanislav Sohr - 1997


Pověsti patří k nejpoutavějšímu čtení. Nesdělují bezesporná fakta, ale bezesporná lidská poselství.

Beskydy jsou plné tajemných příběhů a pověstí. Velice málo je však zveřejněno a ještě méně zpracováno. Dávala se přednost motivům převzatým odjinud, naroubovaných na místní prostředí. Časté opomíjení původních, vlastních motivů způsobuje dojem bájeslovné chudoby.

ZBOJNÍK NA GRUNI je soubor původních, často záhadných pověstí z Beskyd, opírajících se o historická fakta i o představivost inspirovanou přírodními krásami.

Výtvarným doprovodem jsou díla valašského malíře KARLA LANGERA.

STANISLAV SOHR vydal v ostravském nakladatelství DIMENZIS kromě jiného zejména tajemné příběhy nazvané DODAVATELÉ SNŮ; a stejně laděné verše TAJNÁ CHODBA.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zbojník na Gruni

Portáš jde co noha nohu mine, obličej zakaboněný. Něco ho trápí. Něco mu na chvíli vyvábilo oči za bílým oblakem, který doplul ke giguli Lysé hory.
Ale portáš nevidí oblak. Jde za Aničkou.
Musí ji povědět, jak se rozhodl, kdy svlékne portášský kabát, vystoupí z panské služby... Ale on nemůže vystoupit, nejde to; a nesmí Aničce prozradit důvod. A když z panské služby nevystoupí, je s Aničkou konec.
Jde si pro konec.
Bílý oblak proplul přes giguli Lysé hory a vznáší se volně nad Gruní. Portáš hledí do země. Země je tvrdá, vyprahlá, pěšinka vzhůru k dřevěnému kostelíku vydrolená. Tráva na ní sežehnutá sluncem do běla. Klinká poledne. Bezvětří.
Hlas zvonku se přesto vzdaluje a přibližuje. To způsobuje asi krev, palčivě bušící v tepnách. Portáš smekl, pokřižoval se. Otřel pot. Rozhlíží se, kam by usedl, sešikoval myšlenky, přestože předem ví, že mu východisko nenabídnou.
- Hej! ozve se nakloněný keř, hustý, sytě zelený. - No tak, portáši, pokračuje keř posměšně - co stojíš jako solný sloup. Pojď sem, přisedni. Máme spolu řeč.
Portáš je v mžiku připraven.
Ale zbojník za keřem se zubí, valaška odpočívá na kolenou.
Zbojník jako malovaný, ve stínu keře, kolem hlavy nebeská modř, bambitky za širokým, bitým opaskem, bílá košile s volnými rukávci u krku rozhalená, gombíky se blyští.
Topůrko valašky se blyští.
- Kde máš ostatní? sykne portáš a rozhlíží se.
- Povídám, že spolu máme řeč. Jenom spolu, my dva. Tak si sedni.
- Jakou řeč spolu máme?
- O Aničce, zvážněl zbojník.
Portáš sebou škubl, sáhl po bambitce. Ale to se už zbojník rozpřáhl valaškou.
- Ani se nehni. Mohls už ležet v trávě. Šel jsi ke mně jako ovce, civěl do země. Mohl jsem tě složit, kdybych chtěl. Jsem Aniččin bratr Jura.
Portášovi poklesla ruka od bambitky.
- Jura je na vojně! vykřikl zoufale. To mu ještě chybělo. Aniččin bratr, vojenský zběh, u zbojníků.
- Ty jsi Matěj. Ještě dnes máš Aničce povědět, co a jak. Jestli svlíkneš ten proklatý portášský kabát.
- Ježišikriste! zhroutí se portáš do trávy.
Valaška zasviští nad jeho hlavou, zatíná se do tvrdé země celým topůrkem. Ještě tam drnčí.
- Není ti hanba, promlouvá naléhavě zbojník - sám jsem měl portášský kabát kdysi málem na sobě. Teď bych ho neoblékl ani za nic. Pěkně vás páni dostali. Už nehlídáte hranici. Valach jde proti Valachovi. Lapáte zbojníky.
Z kostelíka doklinkalo. Je ticho, louky do toho ticha bzučí, vzduch se tetelí. Portáš Matěj sedí vedle zbojníka Jury jak hromádka neštěstí.
- Co budeme dělat? Co... co teď, Juro?
- To musíš vědět ty.
- Anička tě poslala?
- Nemusí o ničem vědět. Vystup z panské služby.
Portáš přelomil stéblo.
- Nebo...?
Zbojník ho upřeně pozoroval.
- To si domysli.
Portáš se rozhodl.
- Půjdeme za Aničkou. Když jinak nedá, svlíknu kabát, nechám panské služby.
Zbojník mu podal ruku. Portáš ji stiskl. Zbojník ho ještě klepl po rameni, pružně vyskočil, vytrhl valašku ze země.
- Uživíš se. Jdeme, Matěji.
Portáš vykročil před ním.
Ve smrčině klopýtl, puška těšínka se mu zapřela hlavní v jehličí o kmínek smrku. Zabohoval, opozdil se. Jura se ušklíbl.
- Tady to máš. Našinec si v panském mundůru nezvykne nikdy.
A předešel ho.
A jen ho předešel, řekl portáš Matěj tiše:
- Musí to být, Juro.
Zbojník se smýkl stranou, ale pozdě. Portáš ťal valaškou zezad po jeho hlavě a zblízka neminul.
- Přijdu si pro tebe! křikl zbojník a skácel se.
Matěj zavzlykal. Potom se vzchopil. Odtáhl Juru hlouběji do smrčiny, bledý, roztřesený. Místo nenápadně označil. Na vratkých nohou se jinudy vrátil, oklikou, pustými místy.
Téhož dne k večeru vystoupil na Gruň jiný portáš, Haraba. Šel najisto k označenému místu. Vrátil se také oklikou, za tmy, s mrtvým zbojníkem na zádech.
Portášský důstojník mu poklepal na rameno, otevřel měšec. Odměna za "škodnou" se tehdy vyplácela hned, na místě.
- Kdo je to?
- Neznám. Přepadl mě zezadu. Ale praskla větvička. Uhnul jsem, on přelítl...
- Výborně, Haraba.
- Zdejší není, přitočil se portáš Matěj a s Harabou na sebe mrkli.
- Není? mračí se důstojník.
- Určitě není, dotvrdil Haraba. - My s Matějem známe dohromady každého široko daleko. Je cizí.
Důstojník si odplivl.
- Zahrabat.
Zlaťáky zazvonily. U lesa při svitu měsíce jich půlka přešla od Haraby k Matějovi. Komplici se rozdělili. Matěj se rozběhl za arcibiskupským nadlesním.
- No vida, Matěj, polovička tvého dluhu je s krku. Víc než polovička. Můžou zas karbanit. A co tak pospíchá se splácením?
- Chci se ženit.
- A svlíknout portášský kabát, zahrozil mu nadlesní. - To ať jich ani nenapadne, dokud mi nesplatí celý dluh. Jen v panské službě si vydělají na karban.
- Já vím, zrudl Matěj a zachvěl se.
Aničce slíbil, že portášský kabát svlékne. Až za rok, dřív ho ze služby nepustí. Až za rok bude veselka...
Klinká poledne.
Matěj jde za Aničkou, rok uplynul, dluh je s krku. Svlékne panský kabát. Jura je na vojně, vrátil se, tomu Anička věří. A Haraba... co když nebude mlčet? Portáš přelomil stéblo. Harabu musí odstranit, jako odstranil Juru.
- Hej! ozval se nakloněný keř.
Portáš je v mžiku připraven.
Za křovím ve stínu nikdo není. Na modré obloze nikdo není. Bílý, nařasený oblak míjí giguli Lysé hory, míří nad Gruň. Vzduch se tetelí jako živý. Slunce žhne. Mámení? Portáš se rychle rozhlédl.
- Ježišikriste!
Pěšinou za ním, v jeho stopách, jde lehce, neslyšně horní chlapec. Zbojník jako malovaný, bambitky za širokým, bitým opaskem, košile s volnými rukávci u krku rozhalená, gombíky se blyští.
Topůrko valašky se blyští.
Zbojník valaškou pošvihává, na hlavě má bílý obvaz.
- Jura, Jura!
Země je tvrdá, vyprahlá, pěšina vzhůru k dřevěnému kostelíku vydrolená. Tráva na ní sežehnutá do běla. Ještě klinká poledne. Bezvětří.
Portáš se rozběhl a běží. Z kostelíka se ohlédl, srdce v hrdle.
Jura nezrychlil, přesto je Matějovi v patách. Posměšně mu kyne. Bílým obvazem prosakuje krev.
Portáš se řítí s kopečka pod Kozlenu. Poledne doklinkalo. Zbojník zmizel.
Ale to Matěj neví, neohlíží se, vrhá se do lesa.
Ve smrčině se mu zapře puška těšínka hlavní v jehličí o kmínek smrku. Tentokrát doopravdy. Jako by ho někdo popadl v pase.
- Pusť mě! ječí Matěj. - Pusť! Já za to nemůžu!
- Přišel jsem si pro tebe, ozve se Matějovi u ucha.
Vyškubl bambitku, natáhl kohoutek, zamotal se do smrčiny, těšínka ho trhla, portáš strhl spoušť. Kulka mu projela ústy. Portáš Matěj se skácel na travnatý chodníček a dodýchal...
Od těch časů se na Gruni zjevuje zbojník.
Můžete ho potkat v pravé poledne za slunečního žáru na prašné cestě od Charbuláka k dřevěnému kostelíku i dál ke Kozleně a Švarné Hance.
Můžete ho potkat, máte-li svědomí černé, jako portáš Matěj.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z OBSAHU PUBLIKACE:

Zbojník a víla
Valach a čert
O prvním Valachovi
Děvucha z Bobku
Zbojník na Gruni
Bačův vrch
Strž
Sněženka
Vládce a ťulpas
O Radochovi a nemoudrém bačovi
O knížecím myslivci
Ovečky na Radhošti
O kouzelné valašce
Pánská láska po zajících skáče
O založení obce Zubří
Ondrášova smrt