Seznam literaturySeznam literatury
Novinky




Sešity Noetis

Tenká košilka do mrazu (verše) [´2002] Přiložený CD-ROM: Verše Stanislava Sohra čte Lubor Tokoš

Stanislav Sohr - 2002

MILOVÁNÍ JE TENKÁ KOŠILKA DO MRAZU

Stanislav Sohr se proslavil jako patnáctiletý jinoch, když vyhrál básnickou soutěž časopisu Mladý hlasatel. Jen co vítězná báseň Vánoce vyšla, na tři sta dívek napsalo - světe div se - mladému básníkovi obdivné dopisy a jedna každá se s ním toužila setkat.
Dnes, kdy básníci žijí někde na zadním dvorku veřejného zájmu, se tomu nechce ani věřit.
Kvartán Stanislav Sohr se svým obdivovatelkám pokusil vyhovět, čemuž se ani nelze divit. O prázdninách sedl na kolo a jel od dívky k dívce, ale dá rozum, že všech tři sta prostě navštívit nestihl.
Toho štěstí, že mohly poznat živého básníka, se dostalo pouze třiceti dívkám, jak později básník sám vzpomínal.
Mladičký jinoch tehdy jistě věřil, že bude stoupat po schodišti slávy a co nevidět že usedne za jeden stůl s klasiky.
Žel, všechno bylo jinak. Osud s ním zatočil a Stanislav Sohr mohl vydat svou první básnickou sbírku Te deum až po padesáti letech.
Kdoví, zdali se ta sbírka dostala aspoň k jediné mezitím už zestárlé ženě z těch tří set dívek, které chlapci Standovi v roce 1940 napsaly!

* * *

Když byl Stanislav Sohr zvolen do výboru střediska Obce moravskoslezských spisovatelů, seděli jsme na schůzích vedle sebe. Schůze bývají nudné, i ty spisovatelské, a tak místo abychom naslouchali předsedovi, šeptem jsme si vyprávěli o poezii. Tedy spíše vyprávěl on a já jen naslouchal.
"Máš něco nového?" zeptal jsem se pokaždé.
Nikdy se po té otázce nestalo, že by nesáhl do aktovky a nevylovil své nové verše. Podsunul mi je pod stolem jako školní tahák a já četl.
"Stoniš, Sohr, co tam zase máte?" pokáral nás jednou předseda, když si všiml, že schůze plyne jaksi mimo nás.
"Poezii, s prominutím" odpověděl Stanislav Sohr.

* * *

Chystal jsem se čtenářům poradit, jak číst výbor Tenká košilka do mrazu, ale včas jsem si uvědomil, že dotýkat se poezie je stejně intimní, jako držet dlaň na ženském ňadru a naslouchat tlukotu jejího srdce. Číst poezii musíme každý po svém způsobu a rady tu nejsou nic platné, pokud nebývají rovnou škodlivé. Nevede-li nás vášnivá touha se básníkovi odevzdat a číst ho bez předsudků, nikdy neucítíme onen tlukot srdce a naše dlaň zůstane prázdná.
A tak jen prozradím, jak jsem výbor sestavoval.
Když se mi na stole navršil komínek osmi Sohrových básnických sbírek, nejdříve jsem je jen tak překládal z ruky do ruky a rozpomínal se na ty chvíle, kdy jsem jednu po druhé, tak jak vycházely, četl poprvé.
A tu jsem si najednou uvědomil, že přede mnou neleží osm sbírek, ale jen sbírka jedna jediná - mnohohlasá sbírka jediného hlasu, hlasu jménem Stanislav Sohr.
Obracel jsem stránky jen tak nazdařbůh a před očima mi vyvstávaly lásky, naděje, úzkosti a víra muže, jehož nepřízeň osudu nikdy nesrazila na kolena, nýbrž naopak přivedla k neobyčejné moudrosti a životní zralosti.
Když se řekne životní zralost, tu si hned představujeme jakousi usedlost a zkostnatělost. Jen ne u Stanislava Sohra! Ano, byl moudrý a zralý, současně ho však neustále doprovázela neutuchající tvůrčí posedlost a dychtivost, jaká je vlastní jen mladým nezkušeným mužům, kterým ještě život nestačil omlátit jejich ideály o hlavu.
Listy sbírek se mi mezi prsty živě třepotaly jako ptačí křídla, přičemž z nich vypadávaly jednotlivé básně a nabízely se mi k opětovnému čtení. Nevyvolával jsem je a nepřikazoval jim, jak se mají seřadit, ale nechal jsem to na nich.
Dovedu si samozřejmě představit i zcela jiné výbory ze Sohrových veršů, proč ne. Výbory rozsáhlejší nebo naopak útlejší a ještě útlejší... a dokonce si dovedu představit výbor z jeho veršů, kde by stálo jen několik slov. V tom mém nejútlejším výboru ze Stanislava Sohra by stálo těchto šest slov ze sbírky Dům v lese:
Milování je tenká košilka
Do mrazu.
I kdyby nebyl napsal nic jiného než těchto šest slov, měl by zajištěno, že ho múzy pozvednou k sobě na Parnas. Múzy totiž poezii rozumějí.
Ale svazek, který by obsahoval jen šest slov? Kdo by takovou knížku vydal?

* * *

Nemohu zapomenout na Sohrovo brilantní vystoupení v Polsku, když jsme byli hosty spisovatelů v Olštýně. Seděli jsme kolem bohatého stolu a v zámeckém parku psi svým štěkáním rvali tmu. Stanislav Sohr se přel s polským básníkem Dudou, nikoli však o poezii. Vpadli si do vlasů ve věcech filozofie. Jsem si jist, že nejen mě, ale i všechny ostatní, kdo seděli kolem stolu, ohromil náš přítel hloubkou svých vědomostí i jasností svých soudů. Věděli jsme sice, že je prezidentem společnosti NOETIS zabývající se dispoziční prognostikou a neokybernetikou, netušili jsme však, že jeho vědecký duch je stejně silný jako ten básnický.
Jeho a Dudovy hlasy vylétávaly otevřenými okny do parku. Psi jim stačili odpovídat do půlnoci, ale pak už zmlkli a nocí se nesla jen slova obou básníků.
Podobnou rozpravu, tak prudkou a vášnivou až do vysílení a umdlení, jsem nikdy předtím nezažil, až tam na zámku kdesi za Olštýnem.
Ráno byli oba pánové unaveni jako po flámu. Když nastal večer a psi byli vypuštěni z kotce do parku, opět jsme se sesedli kolem stolu. Viděl jsem, jak se Stanislav Sohr těší na pokračování včerejší debaty, ale Harry Duda už z Olštýna na zámek nepřijel. Všichni jsme toho litovali.

* * *

Rád bych si přečetl výbor, který by ze svých veršů sestavil samotný Stanislav Sohr. Jistě by byl jiný než ten můj a bezpochyby lepší, ale obávám se, že jeho výboru z vlastních veršů se už nikdy nedočkáme.
Když 18. prosince roku 2000 odešel, nechal všechny své básně tady na zemi a s sebou si nevzal nic.
Bůhví, na čem teď pracuje, ale že ani tam jen tak nelelkuje, to mi nikdo nevymluví. Píše? Zakládá nakladatelství? Dává dohromady nová filozofická uskupení? Hraje v divadle, řídí časopis a léčí nemocné? To všechno, a ještě mnohem víc, totiž dělal už tady na zemi.
Možná také, že objíždí na kole těch svých dvě stě sedmdesát obdivovatelek, které v roce 1940 už nestačil o prázdninách navštívit.

Miroslav Stoniš