český jazyk

Noční déšť
 
   
Déšť padá usilovně
jako na pomoc
listy nastavují záda
spojila je noc

Chvějí se
mým rozechvěním
že nic nečekám
a v to se měním

Noc odváží déšť
s drkotáním na voze
a s ním
touhu po touze -

V noci je déšť jiný
prší jinak
jako do závoje
jiný jako oči tvoje

V noci se déšť naklání
také jinak
jako k nalézání
něčeho co není

V noci je déšť jiný
prší jinak
už se nenalezne
co klíčilo ve dne

V noci se déšť změní
jiným zavoláním
tichu dává hlas
A sen se vydá za ním -

Ozývá se hudba
už prší jemně
tóny se dotýkají země

Kde je ta harfa
a u ní žena secesní
strunami se probírá
Pomalu se dní -

Do deště se vracím
vracím se do Čeladné
list za listem už brzy spadne

Okna to vidí
stékají po nich slzy
Co mrzet nemá
to nejvíce mrzí

Vracím se do deště
a nevím co ještě
v oknech se krčí prázdnota
i les už odchází od léta

A čas je dutý jako pokladnička
právě vyprázdněná
v jedno jméno splývají
všechna jména -

Poušť bez obzoru
(ani sen si nepředstaví horu)
světlehnědá v očích
naladěná do žluta

netknutá v duši
rouška žízně tváří zakrytá

Každé zrnko písku
zvětšující zrcadlo
pramen tryská za ním
o sebe se zraním
je nedohledně zabrzděno
před koupelí v trávě žil

Lesy upoutané jako balóny
břehem rozpálené do běla

mříže z vody slzavé
prolámané dýmem z natí
Navždy zabloudit v té poušti
Poušť se v opak zvrátí

Z čeho vyvěráš
z dešťů z božích muk
co v polích drží stráž
ze země z plodů jabloní
ve chvíli kdy zavoní

z neznámé stezky
z neviditelné strže
o sobě nevědoucí
kam kácejí se stromy
i postřelení lovci

Nebo je to prosté
jako lesní stráň
co se má stát to se staň -

Prší z velké dálky
Déšť tichou oblostí
zachvěl se na zácloně

Kapky se ozvučely v domě
na ústech večera
z veliké dálky vyvěrá

Řekni mi o tom
Poklady se otevírají
na hlubině chvíle

co zůstává nedohlédnu
ani co klesá ke dnu

Déšť zpomaluje
Stébel se ve tmě chytá

skládá mokrá křídla
Jeho duše na rubu
je za líc skryta

Zpomaluje
vzdává se slova
za kořen slovo ukryto

napíná harfě struny
Bolí to

Vroucně ve tmě
celá zůstáváš
Raději mě z deště smaž

co zůstává nedohlédnu
ani co padá ke dnu

Zatřásla se okna
déšť nabral dech
napil se zoufale
ze sebe do dna

utrhal číslice hodin
nelítostným rafikám

Až k smrti unaven
až k figurínám bez obsahu
pro mě přebytečných žen

vracím se do němoty
na svou dráhu

přiblížit tvou vůni
tvé rozpuštěné vlasy
oblak tvých snů

Z něho se řine déšť
z něho své sny
nabírám si

Hrne se na mě déšť
hrne se do zbytečného odříkání
po mostě nikam
zhasíná vzdálená
noční světla k tobě
cestu pro kterou dýchám

Práh se mi uzavírá
vždycky je těžší překročení
pustne průčelí
když jsme ty a já my dva
a jsme všechno co se nedělí
co nemá být rozděleno

Opřeni o závrať
z hlubiny deště bez dna
jsme jedno jediné jméno
pršíme s hlubinou v něm
ve vzdálených světlech k sobě
po mostě nikam
po nočním dešti obráceni
na cestu pro kterou dýchám