Seznam literaturySeznam literatury
Novinky




Sešity Noetis

Vzpoura ['93]

Stanislav Sohr - 1993


DISPOZIČNÍ PROGNOSTIKA JAKO SYSTÉM
Dispoziční prognostika (dále DIP) je nový obor užitého umění, opírající se o filosofii, humanitní a exaktní vědění, zejména o kybernetiku, s dominujícím prvkem tvůrčí invence.
Předmětem DIPu jsou dispozice řízení systému v interakci s dispozicemi jeho realizačního mechanismu, jejich vlastnosti a stav, zdokonalování dispozic v interakci s jinými systémy s vyššími i nižšími stupni organizace řízení.
DIP nepředvídá budoucnost; zabývá se předvídáním dispozic k budoucnosti. Dispozice programuje k lepší uspořádanosti. Vytváří se tím nové dispozice k procesům, vedoucím k průběhu budoucích dějů bez nepřiměřených zvratů. Podmínkou je dodržení faktoru normálu (FM). (Válečný konflikt stanoví své dispozice k budoucnosti. Opilství za volantem znamená, že si řidič stanoví dispozice sám.)
Dispoziční prognostická informatika vytváří na systémové bázi vlastního digitálního, počítačového jazyka kybernetický model reálného systému. Přiblíží-li se model do jisté míry reálu, stává se novým programem pro reálný systém, kóduje v něm vyšší stupeň řízení a uspořádanosti, zdokonaluje ho v interakci s jeho realizačním mechanismem. Dochází ke zvýšení úrovně duchovního rozměru systému s dopadem na jeho materiální vlastnosti a stav.
Smyslem DIPu je přispívat ke zdokonalování a ochraně života a světa objevováním nových dimenzí, zejména ze zdrojů nevyužívaných rezerv mozkové kapacity; k zavádění těchto dimenzí do praxe.
Prastará telestézická, informatická metoda byla DIPem kvantitativně i kvalitativně rozšířena, stala se prostředkem k většímu užívání neužívaných rezerv mozkové kapacity; prostředkem, umožňujícím nové dimenze poznávat, bránit život proti neživotu, podporovat užitečnou a životně důležitou součinnost všech komponent univerzálního řídícího systému, jeho delegovaných stupňů organizace řízení, a jeho celku.

VZPOURA

I
Každý obor má věc, předmět, o kterém ten obor je. Předmětem DIPu je v podstatě systém. Co je to systém? Definic je dost; a nejsou špatné. Až na to, že jim - podle mého mínění - chybí to podstatné. Systém může být jedině živý. Neživý systém není, nebyl by to systém. Lidská bytost nepochybně živý systém je. Jsou však i jiné systémy, méně i více složité, odlišné od člověka, ale vždycky jsou živé, svým způsobem života.
Dohromady tvoří řetěz života.
Co je to život? Podle DIPu je život talent k životu a inteligence; navigační dispozice talentu pro život. A talent k životu? Je to vrozená dispozice k uspořádanosti fungujícího systému. Lidská bytost jako složitý systém musí být dobře uspořádaná, funkční. Ptáme se dál, co je talent k životu systému. Je to také vrozená dispozice, k vytváření podmínek života pro všechny integrované a zároveň autonomní struktury - bytosti v systému.
Mohli bychom říci, že jsou to subsystémy; zůstaňme u termínu "systém". Protože každý systém, kromě nejvýše organizovaného na špičce pyramidy, je vlastně subsystém. Jinak by se vesmír rozpadl. Každý subsystém je tedy systém, integrovaný do univerzálního řídícího systému, s delegovanou, autonomní pravomocí podle stupně organizace řízení, respektující delegovanou pravomoc nižších i vyšších systémů.
Co je talent k životu struktury - bytosti v systému? Je to vrozená dispozice chovat se v univerzálním řídícím systému (URS) tak, aby v něm žila po svém a zároveň se podílela svou troškou do mlýna na životě URS, do které patří.
Talent a inteligence jsou základem duchovního rozměru systému, který není výsadou člověka. Byl také člověku - jako systému - dispozičně vrozen, delegován vesmírem. Říká se tomu "božská jiskra". Každý jí rozumí, chápe, co je talent, co je inteligence. Ale podstata tohoto fenoménu, duchovního rozměru, je tajemstvím. Tajemstvím života. Stejně jako u každého uměleckého díla vnímáme jeho krásu a poselství, ale i jeho tajemství. Řekněme tajemství monolitu. Systém můžeme rozebírat, členit, poznávat. Talent je také systém svého druhu, ale sám o sobě; prostě monolit, kterým k podstatě proniknout nelze; lze s ním pouze počítat, seznamovat se s jeho projevy a chováním.
Dohromady máme před sebou strukturu - bytost vesmíru, se všemi stupni organizace řízení, se všemi systémy, talenty a inteligencemi. Je to sourodý celek, vnímatelný a pochopitelný jako systém; nadaný talentem a jeho dispozicemi, které jsou také vnímatelné, ale v jádru nepoznatelné, jako tajemný komplement života a světa.
Ostatně, kde není tajemství, tam zájem člověka opadá. Kolo štěstí přitahuje tajemstvím počtu pravděpodobnosti. Pravděpodobnost je vypočítatelná, jistota nikoliv. Všechno může být jinak i při vysoké míře pravděpodobnosti. Člověk a vesmír zbavený tajemství by přestal kohokoliv bavit.

II
Člověk se v řetězci života dostal do izolace, která vážně ohrožuje jeho přežití ve vesmíru.
Podlehl zcestné ideologii technické civilizace. Opouští a opustil filosofii, umění, náboženství. Tajemství, které nelze objasnit, pro něho prakticky přestávají existovat. Přestal s nimi počítat. Dal se vmanipulovat do role Boha. Zároveň však víc a víc ztrácí jakýkoliv nejen božský, ale i lidský vliv na osud světa a života. Člověk byl zcestnou ideologií podveden.
Nepátrá už po duchovních rozměrech systémů, které ho obklopují, naplňují vesmír i jeho, ale jsou jiné než on, člověk. Člověk pátrá jedině - ve shodě s exaktní vědou, kterou povýšil nad vše ostatní - po mechanismech, zaručujících opakovatelnost, aby si vše podřídil a mohl toho užívat podle svého uvážení. Nehodlá se už do vesmíru začlenit, chce ho dobýt a vlastnit. Cítí se všemu nadřazen. Všechno, kromě něho, je jakási "nižší rasa", ke které má s přibývajícím technicizmem stále více a silněji vztah otrokáře.
Rozhodl se v řetězci života vnímat a chápat jedině svůj duchovní rozměr, protože podle něho, člověka, nic jiného, ani vesmír, žádný duchovní rozměr nemá. Má pouze materii, ze které člověk uhněte vše k obrazu svému. Člověk je tedy předurčen sebou samým k roli neomezeného imperátora, samovládce. Je si jist, že rasově nižší příroda ve své vrcholné fázi vývoje zrodila jeho jako jedinou inteligentní bytost s duchovním rozměrem. Pátrá ve vesmíru jen po takových bytostech, jako je sám, nebo v podstatě podobných, jiné popírá. A nenalézá ve vesmíru bytosti jako je on sám.
Fašismus a nacismus své nadřazené, rasové postavení člověka-fašisty nebo člověka jistého nadřazeného národa, zdůvodňuje vůlí Boží. Bůh tak rozhodl. Komunismus se již bez takového delegování obejde. Stal se pravdivým, adekvátním výrazem soudobého lidského rozměru života a světa. Opírá se historicky o své předchůdce, o fašismus a nacismus, o všechny předcházející formy diktatur, které poráženy vždy znovu vstávají, a vždy s většími efekty ničení. Nejsou tedy už soudobému člověku a lidstvu cizí; staly se vyjádřením lidské, nadřazené identity, náplní lidského ducha, který se vzbouřil proti Bohu a vesmíru. Buduje si svůj ideologický pseudosystém ničení v každém jednotlivci, se stoupající mírou úspěšnosti. Začíná od sebe, neživot požírá život vlastní planety se vším všudy. Války se rozrůstají giganticky. A je-li zamezeno chabě se bránícím životem jejich totalizování na celé lidstvo a celou planetu, rozpadají se na krvavé povodně, zachvacující větší či menší lokality.
A to nejen na východ od Západní Evropy.

III
Dispoziční prognostika (DIP) usiluje o poznávání duchovních rozměrů v člověku i mimo něho; zejména těch, které se od duchovního rozměru člověka liší. Účelem tohoto usilování je vzájemně výhodná spolupráce.
Vesmír je založen na existenční nutnosti vzájemné spolupráce.
Staví se jí do cesty obtížnost pochopení různých partnerů, kteří se od sebe liší často tak velice, že nebýt sjednocujícího etického poslání, nebylo by vůbec člověku pochopení dostupné.
Co se však dá čekat od tak velkolepého systému, jako je vesmír, než že s takovými rozdílnostmi disponuje.
Vzájemné nepochopení, neschopnost spolupráce a z ní vyplývající konfrontace shrnuje DIP pod systémovým označením Ničitele; je to třetí etický princip vedle Dobra a Zla.
Cílem DIPu je přispívat k optimální integraci všech systémů do URS (univerzálního řídícího systému) vesmíru, při zachování jejich přiměřené autonomnosti na daném stupni organizace řízení, tvůrčích dispozic, duchovních rozměrů, které nemají být jinými utlačovány, zotročovány.
Technická civilizace odvrhla na poslední, bezvýznamný plán své pozornosti nejdůležitější odkaz našich předků, kteří nebyli ještě tak velice zmanipulováni rasistickou ideologií. Vnímali "věci nad sebou", mezi "nebem a zemí", snažili se podle svých vyjadřovacích schopností definovat jiné struktury - bytosti, než byli sami. Přiznávali jim podíl na svém životě, obraceli se k nim, chtěli s nimi spolupracovat. Respektovali více podřízenost "pravidlům hry", Desateru, mravnímu řádu.
U nás již prakticky není mravní řád; je ideologie, morálka, která pouze násilím dokáže soudobého člověka donutit vnějškově respektovat mantinely, které určuje vládnoucí režim.
Naši předkové znali "nadpřirozené bytosti", postavy z bájí a pohádek; chovali se k nim jako k reálným. Nebylo v nich velikášství dnešního člověka, který autoritativně neuznává nic, čemu nerozumí, nebo nechce rozumět; a co ho k porozumění nedonutí. Naši předkové věděli, že je v nich a kolem nich plno jiných živých bytostí, různých, kterých se obávali, nebo jim důvěřovali. Lesní skřítek panoval v lese, polní v polích, rusalky a hastrmani zabydlovali vody. Všechno bylo živé, žádná živá a neživá příroda. Jen jiná, viditelně i neviditelně.
Hledaly se duchovní rozměry jiných bytostí pomocí perzonifikací pohádkových postav, promítaných do lidské podoby, nebo člověku podobné. Mikrosvět, ze kterého je vesmír utkán, měl své elementární řídící fenomény s menšími, ale i většími pravomocemi, stejně jako megasvět se svými božstvy. Římský císař, aspirující na poloboha či boha je dnešnímu člověku pro smích. Protože vše před dnešním člověkem bylo "primitivní", "hloupé", "nevědecké".
Posláním ezoteriky je objevovat skrytou skutečnost.
I do dnešního stavu ezoteriky pronikl rasismus. Většina adeptů, kteří se dopracují k něčemu, ihned se pokouší podřizovat vše svému prospěchu, svému otrokářskému duchu vzpoury proti Bohu.
Dokonce se hledají účinné prostředky, jak božské fenomény zotročit, aby se staly služebnými v rukou začínajícího ezoterika. Aby svou slabost a bezmocnost umocnil násilným zmocněním se zbraní největšího kalibru; aby se sám stal Bohem, jak ho učili za komunistů. Aby bral zákon do svých rukou a stanovil svá pravidla hry.
Naštěstí nezahynul ani v ezoterice lidský duchovní rozměr mravního řádu. Hrstka lidí, pro které je samozřejmostí, není jen malou hrstkou, jak by se mohlo zdát při pohledu přes černé brýle. Čeká je však úsilí téměř nadlidské; a to je v pořádku, protože ve vesmíru nejsme sami. Rčení "lidstvo je pravděpodobně ve vesmíru samo" je přesným vyjádřením vesmírného rasismu dneška, včerejška, ale i zítřka. Bude-li zítřek.
Vzpoura má dva konce: Proti Bohu, a proti usmrcení Boha.