Seznam literaturySeznam literatury
Novinky




Sešity Noetis

Duševní síly a sebezrady

DUŠEVNÍ SÍLA A SEBEZRADA druhý díl (samostatný) Autoregulace-mocné čarodějky Autoregulace je "schopnost živého systému řídit vlastní procesy koloběhu hmoty a energie a přizpůsobit se změněným podmínkám". Na této slovníkové definici, stále ještě z dob nedávno minulých, je podezřelé označení "živý systém". Podstatnou vlastností systému je, že je živý. Něco jiného je - na jakém stupni života. Podezřelé je i "přizpůsobení se". Rozdíl mezi diktaturou a demokracií je také v tom, že v diktatuře je přizpůsobivost existenční otázkou. Demokracie předpokládá názorové střety, ze kterých se klube pravda... Dal bych přednost systému, který se nepřizpůsobuje změněným podmínkám, ale přiměřeně na ně reaguje, v zájmu zachování života a jeho zlepšování. Podezřelý je i "koloběh hmoty a energie". Takový vypreparovaný koloběh by asi nebyl koloběhem sytému, ale pasystému a paživota. Člověk a jakýkoliv jiný systém není pouze hmota a energie, které koloběhují. Za nejvíce podezřelou považuji "schopnost řídit vlastní procesy". Procesy, probíhající všude ve vesmíru, jsou řízeny pravidly, zákony, které se pokoušíme poznávat. Kdyby se systémy řídily samy, vesmír by neexistoval. Nebo jen jako fraška nějakou dobu, než by se zhroutil. Řídil by každý, ale tak, že by se pomocí autocenzury přizpůsoboval řízení diktátora, jeho zvůli; kopíroval ho "bez levých či pravých sektářských úchylek"... Taková je i u některých lidí představa Boha, které se právem zpěčují. Je to vadná představa. Nebyla by žádná kopaná, nanejvýš krátce trvající okopávání, kdyby se jedno mužstvo řídilo samo a druhé také samo. Kdyby nebyla mužstva řízena jedněmi pravidly, platnými nejen pro ně, ale pro všechna mužstva. Autoregulaci chápeme jako vedení, ne řízení. Autoregulace nemá nic řídit, ale všechno vést. Mužstva a sudí vedou své počínání na hřišti tak, aby se odehrávalo v rámci pravidel, řídících norem. Naplňují řídící normy dobrým vedením. Usilují o to. Je to pak slušná hra; fér hra. Zlé vedení kazí hru, jako obraz života. Zlé vedení je každé vedení, které se pokouší nastolovat svá subjektivní pravidla, své zákony, odchylující se od platných. V kopané jsou za to tresty. Autoregulací u člověka rozumíme vedení emočního a rozumového způsobu reakce na podněty tak, aby to byla autoregulace životu a zdraví prospěšná. Závisí to na používání rozumu, bezemočního myšlení místo záporných emocí. Kdežto kladné emoce nepotlačujeme, ani rozumem neokřikujeme. Je zdravé se nimi naplňovat; i když přiměřenými projevy, které nejsou na obtíž našemu okolí. Huronský řev jako projev radosti a potěšení z produkce vážné hudby v koncertním sále jistě není to pravé. S výjimkou toho prostředí a té hudby, kde se to žádá a očekává. Tam by neřvaní kalilo radost, bylo by na obtíž našemu jásajícímu okolí. Na jednom takovém koncertu jsem s jistým přemáháním - to dělá zvyk - také jásal, s ostatními. Vyplatilo se. Sklidil jsem obdivné pohledy mladých krasavic, které mě předem odepsaly jako děda. Projevil jsem se však jako ztracený syn Šavel, který je více obdivován, než hodný Pavel, který tak nezaujme, protože se nenapraví. O té pravdě svědčily i závistivé pohledy mladíků, kterým to došlo. Mohli se uřvat - a nezaujali. Vlahé oči krasavic patřily mně. Výklad autoregulace jako "samořízení" a "sebeřízení" je pro dispoziční prognostiku nepřijatelný. Vrhá člověka proti vesmíru, světu, proti jiným bytostem, proti lidské společnosti i přírodě. Uvolňuje subjektivní zvůli, posvěcuje braní zákona do svých rukou, obvykle násilím. Tolik je třeba říci k narovnání úsudků, které byly nedávnou minulostí těžce pomačkány. Je to minulost násilí a násilníků. Nebuďme jejími pohrobky. A nenavštěvujme jisté koncerty, nechce-li se nám jásat s ostatními. Krasavice se vyskytují také jinde, kde se hlasivky neničí. Zařvat si tam, abychom zaujali výjimečností, bylo by laciné. Člověk bez duševní síly zrazuje sám sebe. Za zradu je smrt. I. Sebevražda Když jsem psal o Mocné čarodějce autoregulaci, nezdál se mi příměr s čarodějkou přehnaný. Uplynulo několik málo let - a čarodějka se tiše vytratila. Její místo zaujala ohromující skutečnost, pro kterou raději od příměrů upouštím. Co jsem o autoregulaci sdělil, platí. Přibylo k tomu hodně nového a toho, co jsem nestihl napsat. Považuji za poctivé o tom informovat. Rozhodne-li se člověk pro sebevraždu, zdá se to být jasné. Zlá chvilka - a konec. Tak se to aspoň zdá z našeho břehu; se zkušeností s našim časem. Nedá se prokázat ani vyvrátit, že čas zlé chvilky může být jiný. Utrpení, které považujeme za krátké, může být ještě kratší, ale i delší. Umírající sebevrah může trpět v přepočtu na náš čas, na naše vnímání času, třeba i déle, než trvá jeden lidský život. A může uvíznout na hranici časnosti a věčnosti jako v pasti, pro kterou se sám rozhodl. I když neuvědoměle. I my známe subjektivní čas. I v našem světě se smršťuje a rozpíná. Hodinová nudná přednáška, na kterou jsme museli, trvala v přepočtu na náš subjektivní čas pět hodin utrpení. Šťastná hodinka naplněné lásky byla věčností. Ale i jednou sekundou; tak rychle nám uběhla. Co se může dít s časem v prostředí, které neznáme, ani o něm nemáme ověřené informace? Nikdo se z onoho prostředí nevrátil, aby nám je poskytl. I kdyby se vrátil a poskytl, kde je záruka, že každého potká totéž? Naše zkušenost tomu odporuje. Každého nepotká totéž. Buď jsem je přehlédl, ale v množství zážitků klinické smrti, které máme, údaje o sebevrazích chybí. I kdybych je přehlédl a takové údaje byly, sotva to naši nejistotu rozptýlí. Další stopy vedou sebevraždami postupnými. Jejich společným jmenovatelem je sebeničení. Alkoholem, drogami, nezřízeným způsobem života nedodržujícím ani základní dbalost o vlastní zdraví a život. Ten člověk se pozvolna zabíjí, říkáme. Nejstrašnější a nejnebezpečnější sebevraždy se týká naše pojednání. Není v ní alkohol, drogy, ani nedbání známých, základních pravidel pečování o sebe. Není v ní dokonce ani sebevražedný úmysl obsažen přímo, vědomě. Naše společnost neposkytuje ani všude pronikající, přesvědčivé varování. Postižený se ocitá v sebevražedné pasti zaživa. I kdyby dostal do vínku pevné zdraví a dlouhý život, krok za krokem se karta obrací. Intenzita duševního utrpení se zvyšuje, krize jsou častější a častější. Dříve nebo později se přidá i utrpení tělesné. Posléze vyvrcholí. Velmi často nejobávanějším způsobem zhoubného bujení. Všimne-li si takto nasměrovaný člověk některých katastrofických rysů - a on si všimne - nepřikládá jim větší význam. Zpravidla je považuje za osobité rysy své povahy, vyjadřující jeho mimořádnou citovost, zahrnující utrpení světa, promítající se do jeho blízkého okolí. Nemůže za to, že je mu souzeno vztahovat utrpení bližních na sebe. Pít z bezedného poháru hořkosti. V díle básníka Františka Halase je pozoruhodný verš: Neumřít smrtí, životem umřít. Domnívám se, že básník opěvuje přirozenost biologického odchodu, přirozené smrti, které předchází šťastné, obsahové naplnění životní dráhy člověka na tomto světě... Ten verš se mi vynořil s opačným výkladem smyslu jako zlá karikatura. Neumřít smrtí, smrt si rozkouskovat na celý život, postupně se ničit více a lépe. Až posléze splnit plán daleko před termínem. Aspirovat na Hrdinu socialistické práce, na úderníka, nebo aspoň na nejlepšího pracovníka z osádky tří hlídačů majáku smrti. II. OTÁZKA OBRANY SYSTÉMU LIDSKÉ BYTOSTI Obrana je tak samozřejmá věc, že se zdá zbytečné mrhat o ní slovy. Zdání klame. Jak je to s obranou zdraví a života člověka? Řekl bych, že téměř cokoliv je bráněno lépe. Můžeme v tom spatřovat součást sebevražedného syndromu lidstva. Možná. Člověk je chráněn tak, že neví dne ani hodiny. Čím je společnost civilizačně rozvinutější, tím je to horší. Má to i jinou stránku pohledu. Čím je systém složitější, tím je i otázka jeho obrany náročnější. Je-li nadán svobodnou tvořivostí a svobodným rozhodováním, může být obrana k uzoufání. Jako když ochrance uprchne neposlušný prezident; a právě tam, kde je to o ústa. Takže - nebuďme soudci těch druhých. Nicméně, tím se na věci nic nemění. Jsme si vědomi, že lidská bytost je systém z nejsložitějších. Opírám toto tvrzení o skutečnost, že se nenašla ve vesmíru dokonalejší věc, než je lidský mozek. Potíž je v tom, jak kdo hledá. Ale i tak. Mozek je natolik složitý - a stále pro nás tajemný - že může být ztěží součástí nějakého jednoduchého systému. To prokazuje zejména anatomie a fyziologie. Ačkoliv zná všechno viditelné a mnoho neviditelného, ale jsoucího - třeba fyzikální pole - je to všechno málo pro zdolání těžkých anomálií a chorob. Nabízí se vysvětlení - že jsme informaticky nedohlédli až tam, kam člověk sahá; že ho v podstatě neznáme. Ačkoliv je každý do systému lidské bytosti oblečen, denně a neustále. Sáhněme po jakémkoliv systému. U těch, které jsou vytvořeny solidně na delší období než krátkou spotřebu, jsou nejsilnější prostředky obrany a bezpečnosti soustředěny na vstupy a výstupy. Je to otázka života či neživota, bytí či nebytí. Nedejme se mýlit soudobou módou označující za systém mnohé, co jím ani zdaleka není. Systém, hodný takového označení, je soběstačný tím způsobem, že si vytváří dobré kontakty s jinými systémy k potřebné, týmové spolupráci. Kdyby nebyl takto soběstačný, nebyl by pro jiné přínosem, spíš sociálním případem. Je prostě životaschopný. O to přílišná starost není. Je vykalkulována i délka jeho životnosti v našem světě. Biblická kalkulace vykazující délku života člověka až na více než pět století, byla popřena vědou při jejích prvních smělých krůčcích. Od té doby se v hypotézách přidává. Dnešní stouply až na stopadesát, dvě stě let. Vychází se patrně stále jen z těla. Ale tělo kalkulace zrazuje. Je tak dokonalým subsystémem lidské bytosti, že by mohl existovat více než pět století, kdyby... A těch kdyby je spousta. A bez odpovědi zůstávají statisticky v populaci bezvýznamné, ale početně nezanedbatelné případy pohřbených těl, které i po staletích vypadají, jako by nebožtík skonal předevčírem. I kdyby šlo jen o jediný případ, mělo by to stát za účinně vybavenou pozornost. Případů jsou tucty. Řekli jsme, že o solidně vytvořený systém, včetně kalkulace doby jeho životnosti, přílišná starost není. Je však neustále ohrožován vetřelci, rychle se zdokonalujícími, jednak zvenčí, jednak těmi vznikajícímu uvnitř. Z civilizačního prostředí našeho světa i z vesmíru se neustále zajímají o vstup do našeho systému obrovské spousty různých částic, záření, mikroorganismů, schopných systém poškozovat i zničit. Stane se to, nebudou-li vetřelci přesvědčeni, aby se přizpůsobili potřebám systému; nebo ze systému vypuzeni silou; nebo nebudou-li obranou vůbec vpuštěni. Také uvnitř systému lidské bytosti vznikají neustále odpady, které jsou škodlivinami. A mají systém opustit. Známe to jako vyměšování. To je však pouze malá, viditelná část ponořeného ledovce. Už z tohoto pouhého náčrtku vyplývá, proč systém umísťuje do vstupů a výstupů ty "nejlepší vojáky". Ve volné přírodě jsou perfektní. Zvířata ve volné přírodě netrpí chorobami, obecně řečeno. Jejich obranný subsystém, hlavně na vstupech a výstupech, je jim dán, vrozen. Jinými slovy, je geneticky naprogramován. A funguje, pokud se zvíře neocítá v civilizovaném prostředí, se kterým patrně programování nepočítalo. Nebo počítalo, ale mělo své důvody ke zdánlivé chybě. Neztotožňujme obranný subsystém s imunitou. Domnívám se, že jde o biologickou kategorii. Tvoří jen podřízenou část obrany. Vycházíme-li z toho, že člověk není jen tělo. Rostliny, zvířata, na rozdíl od nás, lidí, nemají schopnost svobodného rozhodování a svobodného tvoření. Nám jsou vrozeny, naprogramovány dispozice k dokonalému subsystému obrany; ale jen dispozice. Obdobně mají zvířata pudy, my jen pudové sklony. Jak člověk s dispozicemi naloží, je na něm. Úroveň silové výkonnosti není vrozená, daná. Mechanismus obrany, dispozičně daný, žádnou účinnou obranu nezaručuje. Není napájen automaticky z "vesmírného zdroje". Svobodná bytost by tím byla znehodnocena, zbavena rozhodování o tom nejdůležitějším. Byla by prakticky jako svobodná - zničena. Ocítáme se ve slepé uličce... Ale jen zdánlivě. Rozvažme. Dispozice k perfektní obraně máme. Jejich naplnění si musíme vytvořit. Chceme-li. A umíme-li. Umět můžeme, nechybí-li nám instrukce. A jedno je jisté: Instrukce, nikdo a nic nás v tom nemůže zastoupit. Jen každý osobně je pro sebe koncovým hráčem. Jinak bychom svobodné bytosti nebyly. III. DUŠEVNÍ SÍLA Sám si pomáhat? Sám střežit své zdraví a život? V tom smyslu, že by rozhodující role připadla mně? Je to naivita takto položených otázek. Ale zároveň i rafinově sugestivní vynucování odpovědi: Vždyź je to očividné pohrdání soudobou vzdělaností, dělbou práce v moderní společnosti, znehodnocení řady klíčových profesí! Už divoši v pralese měli aspoň své šamany. Je to prostě absurdní! Absurdní by bylo, kdyby u tak velice dobře vybavené bytosti, jako je člověk třímal otěže hlavního rozhodování nějaký menší či větší baťuška car. Bůh není car. Udělal nás jací jsme; i když jsme se ještě nedobrali poznání, jací jsme doopravdy. Udělal nás ke svému obrazu. Do takového projektu se nevejde už nikdo. Otěže hlavního rozhodování má každý sám osobně. Není tím dotčena žádná profese, žádná vzdělanost; dokonce ani šamani. Nevylučuje to přispění mnohých a mnohého. Je řeč pouze o hlavním slovu o sobě, nic více a nic méně. To slovo obnáší vlastní tvořivé naplnění obranných dispozic. Podnes lidi znepokojuje a velice zajímá DUŠEVNÍ SÍLA. Definic duševní síly je mnoho. Jedna horší než druhá. A jedna krásnější než druhá. V té kráse je vyjádřena odvěká touha člověka být duševně silný, aby zdolal všechny strázně, včetně tělesných. Aby je překonal, nebo se s nimi aspoň dokázal vyrovnat. Aby překonal i sám sebe. Nepropadl zoufalství a nicotě. Porovnáme-li lidskou touhu po síle tělesné a duševní, tělesná síla není k zahození. Sotva by se však našel rozumnější člověk, který by kladl tělesnou sílu nad duševní. Dobře se ví, že duševní síla dokáže i zdánlivě nemožné. Umí vybudit i nepředpokládanou sílu tělesnou. Jsou způsoby boje, zvláště východní, kde je duševní síla dominující. Tělesnou sílu má každý. Je-li provázena technickou obratnosti, kondicí a sílou duševní, pak se kdokoliv takto uspořádaný nejen vyrovná silákovi; silák nemá šanci. U těchto bojových umění je snad nejkrásnější, že ruší tělesnou převahu a nadvládu hrubé síly. Ať malý a tělesně méně vybavený, ať velký a svalovec, jsou si rovni na startovní čáře. A je nesmírně důležité všechno, co lidi zrovnoprávňuje po této stránce. Velcí a silnější bývají znechuceni, že u dobrých lidí vyvolávají komplexy jen proto, že jsou menší a slabší. Oni si přece své figury nevymysleli. Byly jim přiděleny. A ti druzí se těžko zbavují křivdy nespravedlnosti přírody. Nic na tom, že o žádnou křivdu nejde. Nedávno jsem víceméně poeticky definoval duševní sílu jako vzdálenost od radosti. Tedy, jako tou vzdáleností měřitelnou. V té chvíli jsem ještě neměl v rukou ohromující důkazy o reálné pravdivosti této poetizující definice. Duševní síla je oním tvořivým naplňováním vrozených dispozic subsystému obrany. A je zcela nabíledni, že takovou obranu nemůže nikomu pořídit někdo jiný. Něco jiného je, může-li k ní dopomoci. Může. Přesně a doslova tak, jak to předvádí učitelé a žáci oněch bojových umění. Také v naší evropské filosofii jsou bohatě zastoupeny podněty k získávání duševní síly. Není a nemůže být ve filosofii obsažen recept. Geniální vojenská doktrína Jana Žižky není obsažena v žádném filosofickém systému. Ale mnohé filosofické systémy tvoří projekční základnu tvořivého naplnění, kde menší a slabší poráží většího a silnějšího. David Goliáše. Má k tomu spravedlivé důvody, nový, účinný způsob vypěstované obratnosti, kondici manuálně zdatných selských synků a duševní sílu, která činí člověka nezdolným - dokud on sám nepřipustí její pokles... Opravdu nepřipustí, ne že by si to namlouval. IV. OSOBNÍ FILOSOFIE Namlouvání si je velice rozšířené. Téměř masové. Má mnoho podob. Všechny mají jedno společné - uvádějí člověka v omyl o sobě. Také o druhých; ale to ponecháme stranou. Jedna paní mi referovala, jak skvělou má autoregulaci. Referovala skvěle. Mezi tím jsem zjistil, že má autoregulaci nulovou. Duševní sílu žádnou. Prozradila se sama, douškou na konci svého řečnického cvičení. Jako mimochodem se zmínila, že důvodně podezírá svůj levý bok. Může to být rakovina. Protože se autoregulace týká emocí, prožívala ta paní strach o svůj život. Všechno ostatní, skvělé referování o autoregulaci, byl pouhý sebeklam. Namlouvala si, že má skvělou autoregulaci. Referování, tlumočené myšlenky, považovala za emoce. Víme z prvního dílu tohoto tématu, z Mocné čarodějky, co to znamená: Co prožíváš, to chceš. Paní uváděla také své tělo v omyl. Nařizovala mu autoritativně, že chce smrt. Emocemi vedeme své tělo. Naše emoce vede myšlenka, naše osobní filosofie. Ta je však u oné paní katastrofická, promítá se do záporných emocí. Nebyla schopná místo záporných emocí nasadit bezemoční, rozumové uvažování; řešení jejich pochyb určením kroků, kterými se vyjeví pravda. Zápornými emocemi "vzala pravdu do svých rukou". U té paní šlo o způsob "autoregulování", o kterém slýchám mírně vyděšen. Jiná paní mě s obdivem pochválila - a také sebe - jak dobře autoreguluje podle mých pokynů. A daří se jí. Věnuje autoregulaci nějakou tu čtvrthodinku, když zjistí, že to potřebuje. Trapné je, že moje žákyně - dá-li se to tak říci - autoregulovat umí. Já nevím, co to je a neumím to. Dokonce mě ani nenapadne, že bych autoregulovat měl. Kdybych ztratil nervy, rozlítil bych se, žákyni zahrnul výčitkami, že nepochopila látku, obrátila ji naruby, vzhůru nohama. Až do směšnosti. Nevím, jestli se mám smát, nebo plakat. Nervy jsem neztratil, říkal jsem si, že když jí jde autoregulování k duhu, vyjadřuje se chybně, ale dělá to dobře. Nebo spíš: Žije s autoregulací, občas to jenom překontroluje. Proti namlouvání si něčeho, co není, je lék. Kladná autoregulace splyne s osobní filosofií člověka do nedílného celku. Osobní filosofie se dá shrnout do několika slov. Nedá se naučit. Vzniká zároveň s člověkem jako výslednice jeho poznání a zkušenosti. Není to nějaká pseudoteorie postavená na odlišné praxi jako zastírací pláštík nebo ozdoba. Je to přímé a přesné zobecnění praxe, je to teorie jak má být. Je to způsob, jak se tenkterý člověk dívá na svět. K pohledu dospěl sám, je takový, jaký je, nemůže se na svět dívat jinak. Nemůže žít jinak. Když se mu podaří dívat se, žít takovým způsobem, že to zahrnuje i vrozené dispozice k obraně a jejich naplňování, "napájení", je to trefa do černého. Chová se jak se chová; dívá se jak se dívá; žije jak žije. Ani ho nenapadne zdobit to nějakým autoregulováním, čtvrt hodinky občas. To by věšel za ocásek chcíplou myš na špici vánočního stromku místo betlémské hvězdy. Buď kladná autoregulace funguje pětadvacet hodin denně aniž by na ni člověk myslel; nebo nefunguje. Jedině v kotrmelcích, ve střídání autoregulace kladné a záporné. Pak by se měl podívat na svou osobní filosofii. Bude nepevná, neurčitá. Důsledkem vžité kladné autoregulace je vylučování záporných emocí a prožívání jen kladných, kterými člověk neustále, autoritativně nařizuje svému tělu, že má být zdravé, plné života. A co záporné emoce? Jsou nahrazeny bezemoční rozumovou činností. Rozum a mozek si přijdou na své v soudobém světě, který se zápornými emocemi přímo otřásá. Velice si libují, jako náruživí šachisté v souboji se zápornými emocemi. A tak i rozum a mozek autoregulují kladně, plni radosti z činnosti, která je jim vlastní. I dobře fungující automatika potřebuje čas od času údržbu. K dobré životní filosofii se nedojde vždycky jen tak, mimoděčně. Její zdroj je třeba znát, bezvýhradně jej přijat. Jedno souvisí s druhým. Občasné revize, porovnání zdroje a stavu osobní filosofie je aktem duševní hygieny, očišťování. Člověk má život jako dar, kterého se mu dostalo bez zásluhy a přičinění. Neupadne v pokušení, že by si takto získaného daru nevážil. Nejen si ho nade vše váží, je vděčný - on také usiluje, aby byl takového daru hoden plněním poslání, pro které mu byl život svěřen do užívání. Je si vědom, že to není a nemůže být snadné. Dar života je tak veliká věc, že musí přinášet přiměřeně velké obtíže. Riziko úrazů a nemocí všeho druhu, ztráta částí těla, předčasné odnětí života - je zcela přiměřené a nemůže překvapit. Dokud žijeme, jsme šťastni. Takto smýšlejícího člověka, s takovou osobní filosofií, nemůže nikdo a nic zlomit, pokud se nezlomí sám. Tak je to i s jeho obranou. Shrneme-li, jmenuje se to všechno dohromady POKORA. A proti ní stojí PÝCHA. Život je samozřejmost, které se dostává každému zdarma. Nejen člověku, ale i pitomému broukovi a božímu hovádku. Je to zkrátka samozřejmost, na kterou má zvláště člověk nezadatelné, svaté právo. Život mu plným právem náleží. A nesmí být v tom zkracován. Takto smýšlející člověk je ztracen. Každá malichernost, dříve nebo později, se ho dotýká emočně jako osobní urážka. Vztahuje všechno na sebe. Je pobouřen a uražen, když se svět nechová, jak se má podle něho chovat. A nejen podle něho - podle vůle Boží, jak si ji on představuje. A on si ji představuje správně. Autoregulace - katastrofická. Na otázku, je-li život, který žije, jeho životem, odpovídá: Je to můj život a nikoho jiného. Budu s ním právem nakládat podle svého uvážení. Takto odpověděla jedna hvězdička na manekýnském nebi na otázku, týkající se jejího bohémství: Je to mé tělo a nikoho jiného. Budu si s ním dělat, co chci. Uvedla se v omyl. Život je jen jeden. Nemůže tudíž patřit výhradně panu Kondelíkovi z Prahy i přesto že je z Prahy. Nemůže patřit hvězdičkám ani hvězdám; ani psychopatům, přestože si to myslí. Velkovlastníky života byli mezi jinými i Hitler a Stalin. U vědomí jednoho života se pohled na svět radikálně mění. A není život jen jeden? Všude, kde je, má naprosto stejné základní rysy, stejnou povahu. Když člověk promítne svou osobní filosofii do pokory, když jí docílí, je obdarován tak vrchovatě, že nic jiného nemůže být větší. Dostává trvalý životní pocit radosti a vděku za život; dostává se mu štěstí. Je schopen přijat v nouzi i ten nejskromnější způsob života. Takový životní pocit sahá až na dno jeho bytosti. I kdyby byl jen na tom dně a celou studnu vyplňovala žalost, je i ta žalost v podstatě radostná a šťastná, že je vnímatelná, projevem života. Panbů dal, pánbů vzal, jeho jméno budiž pochváleno, říkal český sedlák blahé paměti. Říkal to se zlomeným srdcem po ztrátě jediného, hodného syna a jediného dědice, když padl v nesmyslné válce. I v té chvíli vzdával onen statečný muž hold životu, který je věčný. Má své padlé. V první linii jsou to ti nejlepší. Vykupují ty ostatní, jako náš Kristuspán. Vítězství života za to stojí. Musí být bráněn až do konce; a za jakoukoliv cenu. Neboź hříchy lidstva jsou nesmírné a pramení z pýchy. Tato duševní síla, nezdolnost prostého člověka, je nezdolností života, která se prokazuje milióny let. Kdo se s ní ztotožní, ztotožnil se s nulovou vzdáleností od radosti. Je nezdolný. V. SÍLA OBRANY Přemítání o obraně člověka se táhne jako červená niť staletími. Obrana proti chorobám, poruchám, cizím neblahým vlivům. Obrana v nitru člověka a kolem něho. V pohádkách je touha po neprodyšné obraně vyjádřena v Honzově příběhu - když nocoval v temném lese, udělal kolem sebe kruh svěcenou křídou; a strašidla k němu nemohla. Setkával jsem se po léta s různými představami. Kruhy, koule, autosugesce. Příliš se od Honzy nepokročilo; statečnost a svěcená křída se nerozšifrovala. Autosugesce je ohlupování sebe sama. Můžete si říkat, ďabelsky soustředěni: Nedostanu facku, nedostanu facku. A dostanete ji. Oslovujete svou vůli. Vůle druhého je však jiná. Otázka vůle je také všeobecně chápána podivně; je přeceněna, ale i nedoceněna. Na jedné straně hraje vůle velkou roli. Ale v čem? V předsevzetí a jak za ním člověk jde; jak vytrvá u svých dobrých úmyslů. Jak se nevzdává, nedává se ničím odradit, otrávit. Jak je v tomto směru duševně pevný. Žádnou roli nehraje vůle v naplňování předsevzetí. To je otázka jiných činitelů. Mám pevnou vůli. Já se zhypnotizovat nedám, slýcháváme. Dotyčný si plete vůli se silou. Vůle je také síla, ale svého druhu: vůle být pevný. Ale to je vše. Kdo si plete vůli se všesilou, bývá často fackovacím panákem. Být pevný vnitřně, zdolávat překážky - ale u sebe. Vůle nemá silovou explicitu. Netýká se okolního světa věcí, bytostí a prostředí. Pomýlení je v tom, že vůle mimoděčně může další činitele nastartovat. Docílit očekávaného výsledku je však v možnostech jiných činitelů, ne vůle. Vstanu a bráním se. Moje odvaha, to že jsem vstal, je věc rozhodnutí, kam vůle patří. Útočníka však nezdolám pouhou vůlí, rozhodnutím vstat a bránit se. Nastupují činitelé síly a dovednosti v obraně. Poněkud jsme odbočili. Bylo to nutné. Jde-li o obranu systému lidské bytosti proti neduhům, chorobám, anomáliím, patogenitám, cizím zlým vlivům, pak je to otázka vůle jen při prvním kroku. Musím chtít se bránit. Mnozí chápou zjednodušeně, že pouhá vůle k obraně stačí. Soustředím se, udělám kolem sebe kruh, kouli. A nic na mě nemůže. Všechno špatné ze sebe vypudím, soustřeďuji se na to. Ale jak? Soustředěním se dá dosáhnout všeho. Obecné zadání však přinese jen obecný výsledek. Může přesvědčit mě samého, že na mne nic nemůže. Ale ví to ten zlý pes? Neoslovil jsem ty činitele, kteří jsou schopni psa zneškodnit. Musím tedy tyto činitele znát. A spolupracovat s nimi. Další takový problematický rys, hodně rozšířený, je - bezpracnost, případně vyžebrávání. Někdo to udělá za mne. Najdu činitele, kteří obranu uskutečnit umějí. A těm poručím, nebo je poprosím, aby mě bránili. Ocitáme se blíže pravdě. Má to ale háček. Naše účast je klíčová a tedy naprosto nezbytná. Cokoliv ve vesmíru, pokud je to na svém místě, ochotně spolupracuje. Ale musí mít s čím. Týmová spolupráce, viditelná zřetelně a poznatelně, je v našem organismu. Útlum spolupráce nastává útokem zvenčí nebo zevnitř, napadením a zeslabením nějakého nebo nějakých článků řetězu. Má-li člověk vrozeny dispozice k vytvoření dokonalého subsystému obrany - a má-li zvíře vrozen celý subsystém, pátrejme, co nám do úplnosti chybí. Řekli jsme, že nám chybí "napájení", které by bylo také vrozené, automatické, zajišťované vesmírem. Jsme-li my, lidé, systémy na vyšším stupni uspořádanosti než zvířata - v čem to je? Nemylme se. Není to v ničem jiném, než ve větším objemu mozku a v dané schopnosti svobodného rozhodování a svobodného tvoření. Je to však hodně riskantní. Můžeme se s tím dostat také k nižšímu stupni uspořádanosti. Člověk se dokáže chovat a jednat nepoměrně hůř, než zvíře. Toho, co dostal, umí dobře zneužívat. Proti světu, ale i v důsledku proti sobě. Představa, že máme dispozice k obraně vrozené, ale jejich napájení si musíme obstarávat sami - právě proto, že jsme dostali co jsme dostali - je téměř správná. Jen téměř. Ve skutečnosti máme vrozen celý subsystém obrany, ale ne jako zvířata a jiní tvorové, ale jiný. Chceme-li obstát, musíme tento subsystém přijat nikoliv jako mechanismus, ale jako tvůrčí proces. Větší mozek a svoboda způsobují, že naše vrozené dispozice k obraně se opírají o vesmír přímo. Podle všech známek jsme vybaveni jako vesmír; jsme vesmírem. To ale znamená, v případě obrany, že na vstupech i výstupech jsou sice největší síly našeho systému - avšak jsou TOTOŽNÉ SE SILAMI VESMÍRU. Nejsme v obraně silní jako vesmír; ale být můžeme. Závisí to na nás. Na naší duševní síle získávané autoregulací tak vkořeněnou, že jinak než dobře autoregulovat nesmíme umět. Sami si vycvičíme, aby nám to bylo vlastní. Aby kladná autoregulace probíhala tak přirozeně, automaticky, jak přirozeně dýcháme, jsme-li zdraví. A jak žijeme. Abychom žili, nemusíme věnovat semtam čtvrthodinku a nacvičovat žití. Už chápeme, že - bez nadsázky - stojí v našich vstupech a výstupech obránci, identičtí s námi, potenciálně velmistři nejlepších bojových umění, bez konkurence v našem vesmíru. Své kvality prokázali výsledkem - obranou života po milióny let. Vezměme si například to, že někteří lidé, i zcela prostí, nevědí po celý život, co je nemoc. Z hlediska toho, co bylo řečeno, je vyloučeno, aby onemocněli. V plném zdraví odcházejí naplněním svých dnů přes spánek, ze kterého se probouzejí mimo náš svět. A je stejně známou skutečností, že jsou jiní, kteří se v chorobách, těžkostech potácejí celý život. A třeba i dlouhý. Uvažme, jestli by to mohly způsobit, tak obrovský rozdíl, pouze biologické rozdíly mezi nimi, včetně genetických. Porovnáme-li, je náš subsystém obrany opravdu jiný, než u jiných tvorů, které známe. Je našim úkolem jej poznat. A když jsme jej poznali, vyplývá z toho, že nedosáhneme-li stavu úplné duševní síly cestou vžité dobré autoregulace, spácháme SEBEZRADU, nejtěžší hřích nejen na sobě, ale i na našich vesmírných ztotožněních, řekněme obrazně na našich přátelích, kteří jsou s námi identičtí. Ztrátou duševní síly je odsuzujeme do role leklých ryb. Pro nás to znamená, že naše vstupy a výstupy jsou na lopatkách. Cokoliv špatného do nás může. Nic špatného ze sebe nedokážeme vypudit. Jako by vesmír v nás s námi stál nebo padal. Vesmírná spolupráce je, ale musí být s čím spolupracovat. Bez duševní síly je obrana ničím. Vzývání vesmíru a jeho sil provází člověka od nepaměti. Obvykle pojetí tohoto vzývání je, bohužel parazitní, neúčinné, spočívající na žebrání, prošení nebo přikazování. Udělejte to za mne. I kdyby to vesmír rád udělal, nemá s čím spolupracovat, aby to udělal. Vesmír je založen na spolupráci, nikoliv na vykrmování lenochů. Člověk dneška jako by se nejlehčeji ze všeho zbavoval duševní síly, kterou jinak opěvuje a namlouvá si, jak je duševně silný. Mohlo by už být objasněno i to, že z pomalých způsobů, nebo spíš postupných způsobů sebevraždy sebeničením, je tento způsob - zbavování se duševní síly - ten nejhorší. A nejtragičtější proto, že k němu docházet vůbec nemusí. Je-li člověk pokorný, šťastný, radostný, neznamená to, že je bez ambic na lepší život. Jenže dosažení toho, co si přeje, není podmínkou; nepodmiňuje tím svou radostnost. Bude, nebude. Ke štěstí je třeba jen málo. Střechu nad hlavou, trochu jídla, nějaké oblečení. Zdraví je na něm; a takový člověk jej obvykle má. Nedociluje-li v životě o co usiluje nad to, nad minimum, nic se neděje. Ale většinou své místo najde a je vyrovnaný. Své osobní maximum má, duševní sílu, radost. Ostatní je nepodstatné. Pokud mu předkové neodkázali výtečně uspořádaný systém, nedostal jej do vínku, dostává se mu dalšího daru, že z dispozic, které má, vytěží nejvíc, co je možné. Neztrácí se mu přehled, že jiní jsou na tom - mnozí - daleko hůř. A mají daleko lepší dispozice, než on. A jsou na tom daleko hůř. Solženicin věnoval postavě člověka, plného pokory a radosti v mezní situaci koncentračního tábora, jednu novelu - Jeden den Ivana Denisoviče. Ivan je nezničitelný, nezdolatelný. Je bit, ale je šťasten. Nebyl zabit. A mohl být. Ti, kteří jsou nad ním, mají neomezenou moc nad jeho životem. Je hladový, ale šťastný, žije. Pomáhá kde může. Děje se to na pozadí postav víceméně ovládaných pýchou. Ty se zalykají hněvem, úzkostí a strachem. Ivan strach nemá. Je čilý. Je zářícím sluníčkem na černém nebi. Přežije všechno. Ale v podstatě ho nezajímá, přežije-li. Vždyź už žil; a život byl pro něho štěstí vrchovaté. Jeho nervy jsou ze železa. Slyšel jsem po válce vyprávět i o některých kněžích, kteří prý byli postrachem vedení koncentračních táborů. Překládali je z jednoho do druhého. Chovali se křesťansky, byli oporou ostatním. Postihnout je nebylo v silách katanů. Pohrůžka mučení je naplňovala hrdostí. Konečně prokáží, mají příležitost prokázat svou oddanost Bohu. Koho bůh miluje, křížem ho navštěvuje. Pohrůžka smrtí byla mimořádná milost předčasného povolání Pánem k vyšším úkolům. Aby se nestali hrdinskými mučedníky, symboly, povzbuzujícími odpor a vzpouru, bylo výhodnější je tiše dát někam jinam. A neposkytnout jim ta mimořádná vyznamenání pro Boha trpět a zemřít... Lépe to pochopíme, když si porovnáme počty - zejména ve druhé části války - strážců a vězňů. Vězňové, zbaveni strachu ze smrti, by se stali pro strážce velikým nebezpečím. A k rozpoutání vzpoury mohla stačit jen jiskra z jednoho takového "fanatického" panáčka. Solženicinův Ivan se choval tiše a skromně. Takový panáček mluvil; a hlasitě. Příliš hlasitě. A jeho nepokoření strachem bylo "nebezpečně nakažlivé". VI. VESMÍRNÁ SÍLA Je-li naše duševní síla - má-li být - kompaktní s naší obranou, je-li jejím zdrojem naše kladná autoregulace, pak vyvstává otázka, kde se berou naše energetické zdroje, aby tuto sílu podložily? Síla je síla. Ale patří do ní energetika, která je sama o sobě neutrální. Její polarita je daná jejím vznikem; může se měnit. Z našeho pohledu je to energetice jedno. Slouží tomu, kdo s ní umí zacházet... Jakým způsobem ji tedy člověk může uzpůsobit, aby z neutrality vešla do jeho síly, vkomponovala se do ní? Aby přestala být neutrální; aby spolehlivě splynula se silou naší obrany? Na jakémsi semináři se jedna léčitelka uvolila, že mi předvede, jak se má léčitel "nabíjet energií z vesmíru". Časně ráno jsme se ocitli bosí v orosené trávě. Rozkročila se, vztáhla ruce k nebi a drmolila hlasitě, v rámci své instruktáže, něco o tom, že od vesmíru požaduje sílu potřebnou pro odstraňování utrpení nemocných. Pociťovala v konečcích prstů, jak do ní vesmírná síla proudí. Pojednou jí začalo téct z nosu a dostala záchvat kašle. V ranní rose se nachladila. Pohodlně jsem se položil do trávy a pozoroval krásné jitro. Bylo mi dobře. Chybu té léčitelky nevidím v divadýlku, které předváděla, ale v žebrání. Chtěla vesmírnou sílu zadarmo. Nebo ne zadarmo, nabízela za ni ekvivalent v té své ochotnické posunčině. Vesmír pro ni představoval dojnou krávu. Od dojičky se lišila jen tím, že si ke krávě nedřepla, ale rozkročila se a rozpřáhla náruč. Jenže dojička se o krávu stará, napájí ji a sytí. Očišťuje ji - atd. Připomnělo mi to přísloví - jak létají pečení holubi do huby. Léčitelka se domnívala, že snadno vesmír obelstí. Zřejmě jí vůbec nedošlo, že ve vesmíru platí spolupráce. Že všechno rádo spolupracuje, ale musí být s čím. Léčitelka měla uvažovat, jak se stát plnohodnotným účastníkem spolupráce, ze které by jí vzešel podíl, získání vesmírné energetiky. Měla zřejmě nulovou duševní sílu. Žebrala tedy o energetiku, která neměla kam vejít. Léčitelčino škemrání bylo nejen drzé, ale i nesmyslné. Kdyby duševní sílu měla, udržovala si ji se samozřejmostí jako se dýchá, kdyby byla vypěstována v zažité osobní filosofii, pak bych chápal. Nebylo by směšné, že vztahuje ruce k nebi a škemrá. Byla by to pouze nevědomost o tom, jak dál, hodná pomoci. Protože by do spolupráce přinášela svůj plnohodnotný vklad, nabízela jej; a nebyla vyslyšena. Čím to tedy je? Omlouvám se, ale nejlépe mohu následující objasnit na své osobní zkušenosti, která bývá zřetelnější, než teoretické výklady. V posledních letech se mi často vracela zneklidňující otázka. Setkával jsem se s lidmi i o půl století mladšími, kteří trpěli nervovými obtížemi; potížemi nervového původu. Bolestí zad, hlavy atd. Každý to zná. Nic se nenajde, ale člověku je nanic. Objektivně je v normě, subjektivně je špatný. Zneklidňovalo mě, že ani ve svém věku téměř neznám tyto potíže. V mládí jsem zápasil. Moje silná stránka byl objem hrudníku, sevření soupeře "do kleští", kde ztrácel dech. Jednou mi ruplo v zádech a bylo po silné stránce. Trvalo to však jen krátce. Několikrát se to opakovalo, když jsem zvedal těžší věc. Pak to přešlo a nevrátilo se to. Ani když jsem o něco později tahal na vojně devadesátikilové pytle na zádech. Dalšími nepřiměřenými zátěžemi páteře byla celoživotní vysedávání u stolu, až čtrnáct hodin nepřetržitě. Co na to páteř? Jako bych žádnou neměl. Stejně tak hlava, za přetížení, při všelijakých klimatických kotrmelcích, a podobně. Nic. Nebo téměř nic. A všechno ostatní stejně tak, co se týká nervů, které o sobě jinak a u jiných dávají vědět; a hezky zostra. Nemohu si stěžovat na fyzickou vybavenost, ale je spousta jiných lépe vybavených. Kde se u mě bere ta odolnost? Dostaly se mi do rukou texty východní filosofie. Zaujalo mě nejvíce pojednávání o všudepřítomnosti Boží. A jak se přímo s Bohem, vesmírem, spojovat kdykoliv a kdekoliv. Znamená to - mimo jiné - přival vesmírné energie. Popisovala se i příslušná technika. Dívejte se, ale nejmenujte. Co pozoruješ, nesmíš ani v duchu pojmenovat. Nesmí se ti pojmenování ani mimoděčně vybavit. Jen se dívej, kochej se krásou tvarů, barev, pohybem a klidem, třpytem světla, stínováním až do blaženého setmívání. Raduj se z Božího díla. Bůh se v tobě vynoří osobně s laskavým, chápavým a všeobjímajícím úsměvem. A je ti blaze, jsi plný krásy a energie. A radosti... Kde vzali ti mudrci přesný popis mého vnímání? Až dosud jsem měl zato, že jiný není. Nepřemýšlel jsem o tom, ale jaksi mimovolně předpokládal, že tak jako já vnímá každý. Dočetl jsem se však, že je to veliké umění, které se získává dlouhodobým a vytrvalým cvičením. Bylo to pro mě až neuvěřitelné. Jaképak cvičení? Proč bych měl cvičit, když jinak vnímat nedokážu? A je to prý smyslové vnímání, pramenící z pokory. Toho jsem si u sebe také nevšiml. Jen člověk, který je naplněn pokorou, může být takového vnímání schopen. Nejmenuje věci, které vidí, slyší, hmatá, chutná. Ví, že toho málo ví; moudrost boží je nekonečná a on ji nesahá po paty. Jmenoval by špatně. Co vnímá, je takové jak to vnímá, ale jeho definice by byly proti tomu ubohé. Také jeho radost a příkon energie by se snížily do zanedbatelnosti. Pozorovat se musí detailně, naprosto soustředěně. Tím obtížnější je nedovršit takové pozorování, kterému nic neunikne, pojmenováním věcí. Aktem pýchy... Ani mně nikdy nenapadlo, že bych měl pojmenovat! Proč bych to měl dělat? Ani mě nenapadlo, že by to byla věc pokory a pýchy. Dával jsem si pozor od puberty na své sklony k vytahování se. Neměl jsem tušení, že jsem pokorný. Takové chvále bych sotva uvěřil. Nervové subsystémy jsou ve velké míře odkázány na vesmírnou energii. Energie z potravy, z běžné výživy zdaleka nestačí. Nervům pak "kručí v břiše", a zlobí. Jako by zlobil žaludek v důsledku hladu. Musím považovat obtíže s nervy nikoliv za poruchu, nemoc, ale za nedostatečné vnímání. Hladový žaludek by pilulka, lék, ukonejšil útlumově, ale posléze by se opět ozval - naléhavěji. Dokud se nenajíte, není léku. Dokud nevnímáte pořádně, není léku na nervy. Má to své civilizační podpory. Náš dávný předek byl od pořádného smyslového vnímání odvislý. Musel nebezpečného protivníka první uslyšet, ucítit, uvidět, měl patrně nervy ze železa. Neustále je napájel vesmírnou energií - věděl o tom asi ještě méně než já. Nebo možná více. Člověk dneška není zdaleka tak závislý na smyslovém vnímání. Osvojí si stereotypy, které umožňují smyslové vnímání omezit na minimum. Co mu hrozí za osm hodin v kanceláři? Tělesná újma sotva. Není zvykem, aby ho kolegové bili na potkání... A pak se diví, že má nervy "nadranc". Když jsem začínal jako intuitivní, neznalý léčitel, bylo pro mě nepřijatelné, že jsem dociloval nějakých výsledků pouhým podíváním se na člověka, přikládáním rukou, provázeným pozorováním okolí - z nudy. Co jiného jsem měl dělat? Mám čas na dívání, tak se dívám, samozřejmě jako vždycky, jak umím. A lidé si libovali. Ale pro mě bylo nepřijatelné, že nevím proč. Proč ty výsledky? Jde o neselhávající souznění duševní síly s vesmírnou energií, kterému se podřizuje všechno, samozřejmě i tělo... Je to poněkud trapné, ale mohu dát k lepšímu, že i dominující efekt v lásce byl u protějšku ozdravný. Rozešel jsem se zamlada s dívkou, která se mi přiznala, že mě potřebuje ze zdravotních důvodů. Po veselejším závěru bych přece jenom rád shrnul poznání do této věty: ZA SEBEZRADU JE SMRT, SMRTELNÁ CHOROBA, KTERÁ BYLA SEBEZRÁDCEM NA BOHU A VESMÍRU VYNUCENA, Z TITULU SVOBODNÉHO ROZHODOVÁNÍ A TVOŘENÍ. TAKTO JE BŮH A VESMÍR PORÁŽEN ČLOVĚKEM. AČKOLIV OD NIKOHO A NIČEHO JINÉHO NEBYL ŽIVOT PORAŽEN.